Historie tohoto domu začíná v roce 1928, kdy se Ženský klub český (jehož spoluzakladatelkou byla Charlotta Masaryková) rozhodl postavit vlastní spolkový dům. Za tímto účelem vzniklo stavební družstvo, které kvůli financování výstavby vydalo podílové listy, které si mohly jednotlivé členky koupit. Další část byla financována z úvěru spláceného z členských příspěvků. Na vzniku měla podíl senátorka Františka Plamínková, sociální pracovnice a zakladatelka Československého červeného kříže Alice Masaryková, a první česká architektka Milada Petříková-Pavlíková, která sama byla členkou a dům společně s vnitřním vybavením bezplatně navrhla.
V roce 1933 tak vznikla multifunkční funkcionalistická stavba s klubovnami, knihovnou, přednáškovým sálem, bydlením pro ženy a restaurací. Ubytování pro ženy bylo velmi skromné, pro celou budovu byla pouze jedna kuchyň, koupelna byla společná na chodbě. Veškeré prostory sloužily pouze ženám, jediné místo, kam měli přístup muži, byla restaurace, kde se podávala i vegetariánská strava. Celá budova ctí funkcionalistický styl a její fasáda je velmi jednoduchá, bez dekoru. Čistota stylu se propisuje i do interiéru. Půdorys je definován středovým osmibokým traktem se schodištěm, propisujícím se od suterénu až na půdu. Schodiště má dodnes zachovalá madla z ohýbaných trubek.
Budova sloužila jako centrum pro řadu ženských organizací, pořádalo se zde mnoho vzdělávacích aktivit, pro samotné ženy zde byla možnost se ubytovat (tzv. svobodárna). Ženský klub český fungoval bez větších problémů až do druhé světové války, kdy byl dům obsazen nacisty a řada členek byla zatčena, Františka Plamínková popravena. Její nástupnicí v Ženském klubu se stává Milada Horáková, nicméně doba po převratu roku 1948 ženské spolkové činnosti nepřeje, takové spolky jsou považovány za buržoazní zábavu. V září roku 1949 po zatčení Milady Horákové bylo ještě v tentýž den na valném shromáždění v atmosféře plné strachu odhlasováno ukončení činnosti spolku. V roce 1955 přešel spolek pod vlastnictví státu a nadále sloužil jako ženská ubytovna. Počátkem 60. let našel v někdejším přednáškovém sále přístřeší Činoherní klub. V roce 1990 byl Ženský klub český obnoven a požádal o navrácení domu Ve Smečkách. Součástí snah o navrácení budovy bylo i založení petičního výboru a demonstrace feministických organizací v roce 1998. Na demonstraci zazněly důvody, které stojí za morálním i věcným nárokem na spolkový dům současných feministických organizací. Pro ženské organizace se jedná o stavbu, která je úzce spojena s ženskou emancipací a jsou s ní spojena jména významných žen Františky Plamínkové nebo Milady Horákové. Stát však návrat domu zpět v rámci restituce odmítl s tím, že obnovený spolek není právním následníkem zakládajícího družstva. Jinak by dnes mohly všechny feministické kolektivy sídlit pod jednou střechou.
Hala Ženského klubu českého Ve Smečkách
Archiv Elišky Krásnohorské, Gender Studies, o.p.s.
Foto: Martina Adlerová
Poslechněte si celý příběh Aničky Kovářové”Jak jsem se stala tajemnicí Františky Plamínkové v domě Ve Smečkách?
Milada Petříková-Pavlíková
(1895–1985)
první česká architektka
„Život ve svobodárně jest velice veselý a mám dojem, že se tam obyvatelky cítí šťastné. Snad i ty, kterým se tíže žije, překonají při družném životě lépe své nesnáze.“ (Milada Petříková-Pavlíková: Byt samostatné ženy, in: Jak bydleti. Cyklus přednášek pořádaných Ženskou národní radou, odborem „Zjednodušení práce v domácnosti“, Praha 1935)
Narodila se roku 1895 v Táboře do lékařské a vlastenecké rodiny. Absolvovala klasické dívčí gymnázium Minerva. Velký vliv na ni měly její tety, Anna Honzáková, první česká lékařka a Albína Honzáková, dlouholetá spolupracovnice Elišky Krásnohorské a profesorka na Minervě. V roce 1914 Milada začala studovat architekturu nejprve jako soukromá hospitantka, protože tehdejší rakousko-uherské předpisy ženám řádné studium na ČVUT ještě nedovolovaly. V roce 1921 se stala první diplomovanou inženýrkou (Ing. arch.) v Československu. Zajímala se zejména o sociální bydlení, projektovala například Domov osamělých žen v Praze – Dejvicích nebo Domovinu Charlotty Masarykové, která sloužila jako azylový dům pro ženy. Mezi její nejvýznamnější počiny patří Spolkový dům Ženského klubu českého Ve Smečkách na Praze 1, který se stal centrem ženského hnutí.
Františka Plamínková
(1875–1942)
politička, národní socialistka, senátorka, novinářka, učitelka, feministka
„Žena dosud musí zápasit o právo na práci, přístup k vyšším povoláním se jí ztěžuje, má menší vyhlídky na postup. Je-li provdaná, je na tom dvakrát hůř.
Tím naznačuji jen všeobecně, jak teoretická rovnoprávnost žen nebyla promyšlena a vsazena do denní praxe…. Zdalipak si i ta nejchytřejší, nejvzdělanější žena uvědomí, že vlastně žije pod tlakem méněcennosti?“ (Františka Plamínková v interview pro časopis Sociální pracovnice. Praha: Organizace sociálních pracovnic, 1935)
Františka Plamínková byla česká politička, národní socialistka, senátorka, novinářka, učitelka, feministka a organizátorka československého a mezinárodního ženského hnutí. Stala se jednou z klíčových postav v dějinách ženské emancipace. Narodila se roku 1875 do rodiny pražského obuvníka Františka Plamínka a Františky, rozené Krubnerové. Vystudovala Ústav pro vzdělání učitelek v Praze a řadu let působila jako učitelka a novinářka. V rámci Ženské národní rady, která sdružovala ženské spolky a koordinovala feministické aktivity, spolupracovala například i s Miladou Horákovou. Františka Plamínková se zasadila o zrušení celibátu učitelek (1919) a získání volebního práva pro ženy (1920). Významně vystupovala proti nacistickému režimu, v roce 1938 napsala např. dopis Hitlerovi, ve kterém se zastává prezidenta Beneše proti nařčení z vraždění německého obyvatelstva. Protože mj. odmítla odsoudit atentát na Reinharda Heydricha, byla zatčena, převezena do pankrácké věznice a dne 30. června 1942 nacisty popravena na Kobyliské střelnici.
Měla velké sociální cítění, považovala se za demokratku a humanistku. Iniciovala stavbu Domu ve Smečkách – sídlo Ženského klubu českého, vybudování Ženských domovů na Smíchově (pro pracující neprovdané ženy) či tzv. Červených domů v Holešovicích (kolektivního domu se společnou jídelnou, jeslemi, školkou a tělocvičnou). Účastnila se mezinárodních kongresů a konferencí na podporu lidských práv a ženské emancipace. Řadu let působila jako místopředsedkyně Mezinárodní ženské rady, Mezinárodní aliance pro volební právo žen či Mezinárodní federace výdělečně činných žen. Podporovala vzdělání a rovnoprávné uplatnění žen v placeném zaměstnání a politice, ochranu dělnic a úřednic, zrovnoprávnění nemanželských dětí, nárok na mateřskou dovolenou, důstojné podmínky v porodnictví, zákaz obchodu s lidmi či udržení míru. Díky těmto aktivitám si získala světové uznání.
Františka Zeminová (Fráňa Zemínová)
(1882–1962)
politička a národní socialistka, poslankyně Národního shromáždění, feministka, odbojářka a politická vězeňkyně
„Zákony padlého Rakouska odpíraly ženám možnost plně rozvíti ženskou individualitu. Uzákoněním celibátu učitelek (…) byla svoboda učitelek podťata. Takže učitelky nemohou svobodně a volně svých ryze lidských práv využíti. (…) Obavy, že by žena, která zastává povolání, nemohla býti dobrou manželkou a matkou, vyvracejí nesčetné analogie žen obchodníků, živnostníků a továrních dělnic. (…) Z uvedených příčin navrhujeme celibát učitelek národních škol v republice československé buď zrušen.“ (z projevu Františky Zeminové na zasedání Národního shromáždění, 1919)
Františka Zeminová byla významnou českou političkou, národní socialistkou a představitelkou ženského hnutí. Narodila se roku 1882 v Dolních Chvatlinách u Kolína do zemědělské rodiny, byla nejmladší z 12 dětí. V Praze vystudovala obchodní školu, pracovala jako účetní a obchodní příručí v nakladatelství. Již v 15 letech se zapojila do politického dění a vstoupila do České strany národně sociální. Angažovala se v Ženském klubu českém, v roce 1901 stála u založení Zemské jednoty pracujících žen a dívek a roku 1905 s Františkou Plamínkovou spoluzaložila Výbor pro volební právo žen, jehož členkou byla i Alice Masaryková. Pravidelně přednášela a publikovala v řadě časopisů. V letech 1918–1939 a 1945–1948 působila jako poslankyně Národního shromáždění a stala se tak nejdéle sloužící československou poslankyní. Působila rovněž jako místopředsedkyně strany národně sociální (později socialistické) a předsedkyně Ústředí žen při straně národně socialistické.
Prosazovala sociální témata a rovnoprávné postavení žen ve společnosti, zasadila se o zrušení celibátu učitelek, zestátnění dívčího školství a podporovala působení žen v politice. Byla známá pro svou inteligenci, břitký jazyk, energický projev a nebojácnost. Během druhé světové války se zapojila do protinacistického odboje, účastnila se pražského povstání. Po válce působila opět jako místopředsedkyně Československé strany národně socialistické a předsedkyně poslaneckého klubu. Veřejně kritizovala politiku KSČ a po únoru 1948 odešla z politiky. Byla sledována Státní bezpečností a o rok později zatčena v rámci vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou.
Byla obviněna z velezrady, vyzvědačství, přípravy válečného střetnutí a organizace protistátních skupin a v roce 1950 odsouzena na 20 let vězení. Propuštěna byla po 10 letech na prezidentskou amnestii v roce 1960. S podlomeným zdravím našla útočiště u své neteře Anny Stránské, které tehdy sdělila: „To víš, já jsem jako ta tráva. Kdyby ji sebevíc pošlapali, zase vstane.“ Zemřela roku 1962 v lázních Velichovky. V roce 1992 jí prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka III. třídy.
Ženská národní rada, předsednictvo a kancelář, Přátelský čaj v předvečer 60. narozenin Františky Plamínkové, 4. 2. 1935
Archiv Elišky Krásnohorské, Gender Studies, o.p.s.
Milada Horáková na schůzi Ženské národní rady
Archiv Elišky Krásnohorské, Gender Studies, o.p.s.
