Minerva byla prvním dívčím gymnáziem ve střední Evropě a její založení v roce 1890 bylo zásadním milníkem české ženské vzdělanosti. Gymnázium sídlilo v novorenesanční budově postavené roku 1882. Až do roku 1906 se jednalo o stavbu dvoupatrovou, ovšem po usilovném jednání ze strany Spolku pro ženské studium Minerva a jeho zakladatelky Elišky Krásnohorské (1847–1926) vznikla později nástavba třetího patra. Zřízení veřejné dívčí školy se středoškolským vzděláním vedoucím ke vzdělání univerzitnímu byl velký sen Elišky Krásnohorské již od mládí. Reálných obrysů však myšlenka nabyla roku 1890, kdy se jí povedlo získat skoro pět tisíc podpisů na petici Říšské radě s požadavkem na zřízení státního dívčího gymnázia. Petice ale nevzbudila velký zájem, následovalo tedy Provolání Vzdělanstvu českému, ve kterém Eliška Krásnohorská formulovala svůj záměr otevřít gymnázium jako soukromé. Tato žádost byla schválena a ještě téhož roku byla odstartována i výuka na Minervě, ačkoliv z počátku jen ve dvou místnostech.
Minerva (jakožto soukromá škola založená spolkem) neměla dlouhou dobu možnost vydávat maturitní osvědčení a minervistky si musely maturitu dodělávat na veřejném chlapeckém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Studium na gymnáziu (a tedy získání maturity) bylo důležitým krokem, aby mohly ženy studovat na vysokých školách a získávat vysokoškolské tituly. Výuku zpočátku zajišťovali profesoři chlapeckých gymnázií, neboť ženy v té době ještě nemohly dosáhnout vzdělání potřebného k výuce na klasickém gymnáziu. Na hodinách byl však přítomen dozor – starší, provdaná žena, která dohlížela na morálku žákyň i vyučujících.
Během snah o otevření dívčího gymnázia se Eliška Krásnohorská setkávala se silnou kritikou od významných politiků a literátů. Například Alois Jirásek odmítl podepsat petici za založení Minervy se slovy: „…račte povážiti tu spoustu latiny a řečtiny, fysiky, dějepisu, matematiky (o jiném, poměrně snazším nemluvím), a to vše by měly dívky z měšťanské školy za čtyři roky, resp. za pět let přemoci! Bojím se, že by to bylo přílišné namáhání a nesnází mnoho.“ Zájem o studium na Minervě stále rostl. Přestože zpočátku nebylo možné na Minervě maturovat a ani maturita získaná na Akademickém gymnáziu neopravňovala dívky ke vstupu na vysoké školy, posun k dosažitelnému vzdělání i pro dívky byl nezastavitelný. Právo maturity na gymnáziu Minerva bylo povoleno až v roce 1908.
První doktorkou filozofie se v roce 1901 stala Marie Zdeňka Baborová, první lékařkou o rok později Anna Honzáková. Vedle nich na Minervě maturovala řada dalších významných žen: například Alice Masaryková, spisovatelky Marie Tilschová a Jarmila Loukotková, novinářka Milena Jesenská nebo architektka Milada Petříková-Pavlíková. Mezi nejznámější absolventky Minervy patří i geografka a antropoložka Klára Červenková nebo matematička Marie Fabiánová.
Gymnázium se během existence několikrát stěhovalo, sídlilo například v provizorních pavilonech v zahradě Vily Amerika v ulici Ke Karlovu nebo ve škole ve Štěpánské ulici. První světová válka významně zasáhla do chodu školy, mnozí profesoři byli povoláni na frontu, studentky se zapojovaly do charitativních akcí Červeného kříže. Budova Minervy byla zabrána pro vojenské účely a výuka probíhala v provizorních podmínkách v Křemencově ulici. V roce 1917 při příležitosti 70. narozenin zakladatelky Elišky Krásnohorské byla na její počest škola přejmenována z Městského dívčího gymnázia Minerva na Městské dívčí reálné gymnázium Krásnohorská. Po válce zájem o studium neustále rostl a bylo potřeba větších prostorů. V roce 1922 byla Minervě přislíbena stavba účelové budovy v Lazarské ulici. Během druhé světové války došlo k velkým změnám, řada vyučujících i studujících byla nucena školu opustit, výuka se přesunula do provizorního nájmu ve Školské a Vodičkově ulici a byla značně omezena. Po skončení války byla výuka obnovena, nicméně v roce 1948 byla přemístěna do Školské ulice. Budova v Lazarské ulici tak byla uvolněna pro nově vzniklou Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1949 bylo Gymnázium Krásnohorské spojeno s gymnáziem ve Vodičkově ulici a od roku 1953 v rámci změn školské soustavy podoba dívčích gymnázií u nás zcela zanikla. Dnes se k odkazu Minervy a Elišky Krásnohorské hlásí Gymnázium Elišky Krásnohorské v Ohradní ulici na Praze 4. Od roku 1964 sídlí v Ohradní ulici v Michli, přičemž od roku 2003 nese na památku zakladatelky Minervy název Gymnázium Elišky Krásnohorské.
Portrét Elišky Krásnohorské
Archiv Elišky Krásnohorské, Gender Studies, o.p.s.
Celkový pohled z Pštrossovy ulice na kostel sv. Vojtěcha na Novém Městě, vlevo dům čp. 202 (Obecná škola pro dívky u sv. Vojtěcha)
Foto Jan Kříženecký, září 1905, Archiv hl. města Prahy, Sbírka fotografií, sign. XI 101
Foto: Martina Adlerová
Poslechněte si celý příběh Aničky Kovářové”Jaké to bylo vidět na vlastní oči první dívčí gymnázium a být pravou rukou jedné z prvních minervistek?
Portrét asi z let 1920–1922, Literární archiv Památníku národního písemnictví, Fond Honzáková Albína
Albína Honzáková
(1877–1973)
profesorka na Minervě, spisovatelka, feministka
„Psala jsem jako feministka.” (Paměti Albíny Honzákové, LA PNP, fond Honzáková Albína, č. inv. 184, Doklady, životopis, s. 6)
Albína Honzáková se narodila v roce 1877 v Kopidlně do lékařské rodiny. Měla pět sourozenců, včetně sestry Anny, která se stala první českou lékařkou promovanou na pražské Univerzitě Karlově. Vystudovala dívčí gymnázium Minerva a stala se tak v roce 1897 jednou z jejích prvních absolventek, které ještě musely skládat maturitu na chlapeckém Akademickém gymnáziu. Její spolužačkou na Minervě byla například Alice Masaryková. Posléze vystudovala Filozofickou fakultu UK, chodila na přednášky z historie, geografie a filosofie. V roce 1902 svá studia zakončila státními zkouškami z obecného a rakouského dějepisu a zeměpisu a v roce 1914 obhájila svou disertační práci a získala doktorát jako osmnáctá žena v historii české filozofické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. Přes třicet let působila jako profesorka na Minervě, kde vyučovala dějepis, zeměpis, němčinu a češtinu a zásadně ovlivnila dvě generace žen. Mezi její studentky patřila například Milena Jesenská. Pro své charisma a inovativní pedagogické metody si vysloužila přezdívku „Pallas Athéna”.
Byla jednou z předních aktérek českého ženského hnutí. V roce 1922 založila za podpory Alice Masarykové Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (SVVŽ) a tři roky zde působila jako jeho předsedkyně. S Františkou Plamínkovou se také angažovala v rámci mezinárodního ženského hnutí. V roce 1925 se společně zúčastnily sjezdu Mezinárodní ženské rady ve Washingtonu a Los Angeles, kde přednášely o situaci českých žen. Kromě toho Albína přednášela i v Ženském klubu českém. Po svém odchodu do penze se věnovala psaní, vydala například almanach Československé studentky let 1890–1930 ke čtyřicátému výročí založení ženského studia Eliškou Krásnohorskou. V roce 1935 u příležitosti 60. narozenin své dobré přítelkyně Františky Plamínkové o ní vydala monografii s názvem Kniha života. Po smrti své sestry v roce 1940 začala psát také Annin životopis, který se posléze stal součástí jejích Pamětí. Paměti Albíny Honzákové nakonec v roce 1947 z ideologických důvodů nevyšly a jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví (v rámci osobního fondu Albíny Honzákové). Její neteří byla první česká architektka, Milada Petříková-Pavlíková, u které také Albína trávila poslední roky svého života.
Fotoateliér Langhans, Časopis Ženské listy, roč. 1902
Anna Honzáková
(1875–1940)
první česká lékařka na půdě Univerzity Karlovy
„Šla jsem do života bez bázně, ale i bez růžových iluzí. Doba studií byla mi těžkou, bojů plnou přípravou pro život, ale otužila mne a zocelila. Věděla jsem, že budu muset nadále bojovat s mocnými, pevně vžitými předsudky, se zaujatostí i zlobou lidí i s řevnivostí a nepřízní některých kolegů. Ale důvěřovala jsem v sílu poctivé práce. Jako za studií tak i nyní vědomí odpovědnosti v povolání, odpovědnosti k ženskému úsilí, jež studium žen umožnilo, odpovědnosti k budoucím lékařkám rozněcovalo a umocňovalo mé síly… Proč vyvolila jsem si gynekologii a porodnictví za svůj obor? Protože právě v těchto oborech si ženy lékařek nejvíc přály a v nich možnost veškerého i výchovného a mravního působení zdála se mi největší.” (Anna Honzáková in: Zdenka Hochová, Lidové noviny, březen 2002)
Anna Honzáková se narodila v roce 1875 v Kopidlně a pokračovala ve šlépějích svého otce, který byl lékařem. Absolvovala dívčí gymnázium Minerva, stejně jako později její o dva roky mladší sestra Albína. Již na škole Anna věděla, že se chce stát lékařkou, a nechala se ostříhat nakrátko, což jí vydrželo po celý život. Krátký účes totiž považovala za praktičtější a hygieničtější v kontaktu s pacientkami. Po maturitě Anna nastoupila na studium medicíny a v roce 1902 se stala první promovanou doktorkou medicíny na české Karlo-Ferdinandově univerzitě (později Univerzitě Karlově) v Praze. Historicky je Anna Honzáková první odbornou lékařkou se soukromou praxí a třetí promovanou lékařkou z Čech. Před ní medicínu vystudovaly ještě Bohuslava Kecková a Anna Bayerová, které získaly titul MUDr. na univerzitách ve Švýcarsku.
Anna Honzáková nejprve začínala jako elévka na chirurgii (a posléze gynekologii) ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Nakonec si v roce 1905 otevřela soukromou gynekologickou ordinaci v Praze Na Moráni. Tehdy se jednalo o přelomový počin. Pro své schopnosti i laskavý přístup se stala velmi oblíbenou a vyhledávanou lékařkou, chodily k ní hvězdy Národního divadla, manželky a dcery lékařů, kteří předtím vystupovali proti tomu, aby mohly ženy studovat lékařství. Chudé ženy ošetřovala zdarma. Šířila osvětu o odpovědném rodičovství, porodnictví a antikoncepci, ale oproti svým více levicově orientovaným kolegyním byla zásadně proti interrupcím. Na rozdíl od své sestry Albíny se nikdy neprovdala, celý život jí s rodinou pomáhala. Starala se také o nemanželské děti svého bratra i o předčasně narozená dvojčata své hospodyně. Aktivně působila v Ženském klubu českém a ve Výboru pro volební právo žen. V roce 1930 založila Sdružení československých lékařek. Řadu let působila také jako školní lékařka gymnázia Minerva a vyučovala hygienu na dívčím oddělení Obchodní akademie na Praze 2. V roce 1937 založila fond pro chudé, opuštěné a nemocné ženy a uložila do fondu část svých osobních úspor. Kromě toho psala články pro Ženské listy či Ženský svět, vydala odbornou publikaci o prevenci tuberkulózy dětí (1903) a životní příběh první české lékařky Anny Bayerové (nákladem Ženské národní rady, 1937). Většinu svého volného času trávila se sestrou Albínou v Dobřichovicích u Prahy, kde si nechaly ve dvacátých letech postavit vilu, kterou navrhla jejich neteř a první česká architektka Milada Petříková-Pavlíková. Anna milovala zdejší rozlehlou zahradu a byla vášnivou zahradnicí. Zemřela v roce 1940. Její osobou je inspirována divadelní hra pro děti Hojička z lesa od Elišky Krásnohorské.
Literární archiv Památníku národního písemnictví
Vlasta Rostočilová
(1902–1974)
poslední opatrovatelka Elišky Krásnohorské, profesorka matematiky na Minervě, poslední výkonná ředitelka Ženského výrobního spolku českého
„Není-li feminismus dnes již bojem proti otrokářství, alkoholu a prostituci, je bojem za demokracii a osvobození ethiky z hospodářského a chcete-li, dnes již i politického područí.” (Vlasta Rostočilová, rukopis k přednášce Emanuela Rádla „O ženském hnutí”, Archiv Elišky Krásnohorské, Gender Studies, o.p.s.)
Pocházela z Kralovic u Plzně. Řadu let působila jako středoškolská profesorka matematiky na dívčím gymnáziu Minerva, tajemnice spolku Krásnohorská, a také byla poslední výkonnou předsedkyní Ženského výrobního spolku českého. Věnovala se literární činnosti, psala básně, monografické stati, přednášela. V roce 1973 napsala vzpomínky na českou lékařku Elišku Vozábovou, jednu z prvních minervistek a doktorek medicíny, které se přezdívá „nejstarší česká lékařka”, jelikož se dožila téměř 100 let a až do svých 84 let aktivně vykonávala svou lékařskou praxi.
Vlastu Rostočilovou pojil velmi blízký vztah s Eliškou Krásnohorskou, byla její poslední opatrovatelkou, starala se o ni až do její smrti v roce 1926. Následně se věnovala jejímu odkazu a pozůstalosti. Sama zesnula v roce 1974 v Praze. Díky Vlastě Rostočilové a jejímu příbuznému, prof. archeologie Janu Bouzkovi, se do Gender Studies, o.p.s., dostala pozůstalost Elišky Krásnohorské.
MUDr. Anna Honzáková šedesátiletá
Eva, časopis moderní ženy, roč. 9, č. 3, 1935
