Spolkový dům Ženského klubu českého Ve Smečkách

Milada Petříková-Pavlíková
(1895–1985)

první česká architektka

„Život ve svobodárně jest velice veselý a mám dojem, že se tam obyvatelky cítí šťastné. Snad i ty, kterým se tíže žije, překonají při družném životě lépe své nesnáze.“ (Milada Petříková-Pavlíková: Byt samostatné ženy, in: Jak bydleti. Cyklus přednášek pořádaných Ženskou národní radou, odborem „Zjednodušení práce v domácnosti“, Praha 1935)

Narodila se roku 1895 v Táboře do lékařské a vlastenecké rodiny. Absolvovala klasické dívčí gymnázium Minerva. Velký vliv na ni měly její tety, Anna Honzáková, první česká lékařka a Albína Honzáková, dlouholetá spolupracovnice Elišky Krásnohorské a profesorka na Minervě. V roce 1914 Milada začala studovat architekturu nejprve jako soukromá hospitantka, protože tehdejší rakousko-uherské předpisy ženám řádné studium na ČVUT ještě nedovolovaly. V roce 1921 se stala první diplomovanou inženýrkou (Ing. arch.) v Československu. Zajímala se zejména o sociální bydlení, projektovala například Domov osamělých žen v Praze – Dejvicích nebo Domovinu Charlotty Masarykové, která sloužila jako azylový dům pro ženy. Mezi její nejvýznamnější počiny patří Spolkový dům Ženského klubu českého Ve Smečkách na Praze 1, který se stal centrem ženského hnutí.

Františka Plamínková
(1875–1942)

politička, národní socialistka, senátorka, novinářka, učitelka, feministka

„Žena dosud musí zápasit o právo na práci, přístup k vyšším povoláním se jí ztěžuje, má menší vyhlídky na postup. Je-li provdaná, je na tom dvakrát hůř.
Tím naznačuji jen všeobecně, jak teoretická rovnoprávnost žen nebyla promyšlena a vsazena do denní praxe…. Zdalipak si i ta nejchytřejší, nejvzdělanější žena uvědomí, že vlastně žije pod tlakem méněcennosti?“ (Františka Plamínková v interview pro časopis Sociální pracovnice. Praha: Organizace sociálních pracovnic, 1935)

Františka Plamínková byla česká politička, národní socialistka, senátorka, novinářka, učitelka, feministka a organizátorka československého a mezinárodního ženského hnutí. Stala se jednou z klíčových postav v dějinách ženské emancipace. Narodila se roku 1875 do rodiny pražského obuvníka Františka Plamínka a Františky, rozené Krubnerové. Vystudovala Ústav pro vzdělání učitelek v Praze a řadu let působila jako učitelka a novinářka. V rámci Ženské národní rady, která sdružovala ženské spolky a koordinovala feministické aktivity, spolupracovala například i s Miladou Horákovou. Františka Plamínková se zasadila o zrušení celibátu učitelek (1919) a získání volebního práva pro ženy (1920). Významně vystupovala proti nacistickému režimu, v roce 1938 napsala např. dopis Hitlerovi, ve kterém se zastává prezidenta Beneše proti nařčení z vraždění německého obyvatelstva. Protože mj. odmítla odsoudit atentát na Reinharda Heydricha, byla zatčena, převezena do pankrácké věznice a dne 30. června 1942 nacisty popravena na Kobyliské střelnici.

Měla velké sociální cítění, považovala se za demokratku a humanistku. Iniciovala stavbu Domu ve Smečkách – sídlo Ženského klubu českého, vybudování Ženských domovů na Smíchově (pro pracující neprovdané ženy) či tzv. Červených domů v Holešovicích (kolektivního domu se společnou jídelnou, jeslemi, školkou a tělocvičnou). Účastnila se mezinárodních kongresů a konferencí na podporu lidských práv a ženské emancipace. Řadu let působila jako místopředsedkyně Mezinárodní ženské rady, Mezinárodní aliance pro volební právo žen či Mezinárodní federace výdělečně činných žen. Podporovala vzdělání a rovnoprávné uplatnění žen v placeném zaměstnání a politice, ochranu dělnic a úřednic, zrovnoprávnění nemanželských dětí, nárok na mateřskou dovolenou, důstojné podmínky v porodnictví, zákaz obchodu s lidmi či udržení míru. Díky těmto aktivitám si získala světové uznání.

Františka Zeminová (Fráňa Zemínová)
(1882–1962)

politička a národní socialistka, poslankyně Národního shromáždění, feministka, odbojářka a politická vězeňkyně

„Zákony padlého Rakouska odpíraly ženám možnost plně rozvíti ženskou individualitu. Uzákoněním celibátu učitelek (…) byla svoboda učitelek podťata. Takže učitelky nemohou svobodně a volně svých ryze lidských práv využíti. (…) Obavy, že by žena, která zastává povolání, nemohla býti dobrou manželkou a matkou, vyvracejí nesčetné analogie žen obchodníků, živnostníků a továrních dělnic. (…) Z uvedených příčin navrhujeme celibát učitelek národních škol v republice československé buď zrušen.“ (z projevu Františky Zeminové na zasedání Národního shromáždění, 1919)

Františka Zeminová byla významnou českou političkou, národní socialistkou a představitelkou ženského hnutí. Narodila se roku 1882 v Dolních Chvatlinách u Kolína do zemědělské rodiny, byla nejmladší z 12 dětí. V Praze vystudovala obchodní školu, pracovala jako účetní a obchodní příručí v nakladatelství. Již v 15 letech se zapojila do politického dění a vstoupila do České strany národně sociální. Angažovala se v Ženském klubu českém, v roce 1901 stála u založení Zemské jednoty pracujících žen a dívek a roku 1905 s Františkou Plamínkovou spoluzaložila Výbor pro volební právo žen, jehož členkou byla i Alice Masaryková. Pravidelně přednášela a publikovala v řadě časopisů. V letech 1918–1939 a 1945–1948 působila jako poslankyně Národního shromáždění a stala se tak nejdéle sloužící československou poslankyní. Působila rovněž jako místopředsedkyně strany národně sociální (později socialistické) a předsedkyně Ústředí žen při straně národně socialistické.

Prosazovala sociální témata a rovnoprávné postavení žen ve společnosti, zasadila se o zrušení celibátu učitelek, zestátnění dívčího školství a podporovala působení žen v politice. Byla známá pro svou inteligenci, břitký jazyk, energický projev a nebojácnost. Během druhé světové války se zapojila do protinacistického odboje, účastnila se pražského povstání. Po válce působila opět jako místopředsedkyně Československé strany národně socialistické a předsedkyně poslaneckého klubu. Veřejně kritizovala politiku KSČ a po únoru 1948 odešla z politiky. Byla sledována Státní bezpečností a o rok později zatčena v rámci vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou.

Byla obviněna z velezrady, vyzvědačství, přípravy válečného střetnutí a organizace protistátních skupin a v roce 1950 odsouzena na 20 let vězení. Propuštěna byla po 10 letech na prezidentskou amnestii v roce 1960. S podlomeným zdravím našla útočiště u své neteře Anny Stránské, které tehdy sdělila: „To víš, já jsem jako ta tráva. Kdyby ji sebevíc pošlapali, zase vstane.“ Zemřela roku 1962 v lázních Velichovky. V roce 1992 jí prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka III. třídy.

Milada Horáková
(1901–1950)

politička, právnička, národní socialistka, bojovnice za ženská práva

„Nechť žena jde za zaměstnáním z vlastního rozhodnutí, z potřeby seberealizace, a nikoli jen proto, aby muži pomáhala uživit rodinu. Její vzdělání má být orientováno nejen na výkon zaměstnání, ale také na výchovu vlastních dětí. Chce-li se žena úloze mateřské věnovat zcela, pak je nezbytné ji zabezpečit právně i sociálně.“ (Milada Horáková)

Milada Horáková je široce známá jako oběť vykonstruovaných politických procesů padesátých let minulého století. Coby neochvějná zastánkyně protitotalitních názorů, za nimiž statečně stála až do samotné popravy, se po sametové revoluci stala symbolem protikomunistického odporu. Ačkoli je z těchto důvodů spojována především s odporem proti nástupu komunistické totality, neměl by být opomenut její přínos na poli boje za ženská práva.

Milada Horáková pochází z Královských Vinohrad (dnes Praha-Vinohrady). Narodila se v Rumunské ulici č. p. 18/22 jako jedno ze čtyř dětí v rodině Čeňka a Anny Králových, z nichž se dožila dospělosti pouze ona a její o 16 let mladší sestra, o kterou se po předčasné smrti matky starala. V roce 1913 nastoupila na katolické a prohabsbursky orientované Dívčí reálné gymnázium Školských sester řádu sv. Františka v Korunní ulici, z něho však v roce 1918, v době blížícího se rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československa, přestoupila na Dívčí lyceum a Vyšší reformní reálné gymnázium ve Slezské ulici, kde v roce 1921 odmaturovala. Po gymnaziálních letech nastoupila na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a v říjnu 1926 promovala. Krátce po studiích se vdala za Bohuslava Horáka. Hluboce věřící Horáková spolu se svými rodiči díky jeho vlivu přestoupila z katolické církve do Českobratrské církve evangelické. Po svatbě se spolu přestěhovali do Vršovic a roku 1933 se jim narodila jediná dcera Jana, později provdaná Kánská.

Již v době vysokoškolských studií se setkala se senátorkou Františkou Plamínkovou. Přestože byla Plamínková o generaci starší, navázaly spolu blízký vztah založený na společných ideálech – boji za ženská práva a demokratické hodnoty. Pár hodin před popravou Milada Horáková vyjádřila svůj vztah k Františce Plamínkové, kterou označila jako svou mateřskou přítelkyni. Byla to zřejmě Františka Plamínková, kdo Miladu Horákovou přivedl krátce po jejích studiích do Ženského klubu českého a nastínil jí, kterak může své právnické vzdělání využít v boji o rovnoprávnost žen a jejich emancipaci. Nejen zde se tak Horáková zaměřovala na právní a sociální otázky.

Ženská národní rada, založena v roce 1923 z popudu Františky Plamínkové, měla za cíl uvést politická práva žen ukotvená v ústavě roku 1920 do běžné praxe, protože přestože tato práva byla formálně stanovena, v praxi se rovnost příliš neprojevovala. Milada Horáková jakožto jedna z klíčových osobností feministického hnutí v ŽNR působila nejdřív nepřímo jako delegátka Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (SVVŽ), kdy se v roce 1927 a 1929 jakožto členka deputace setkala s prezidentem Masarykem. Později se pak v ŽNR stala vedoucí komise Postavení ženy v zákonech a veřejných řádech. Sídlem ŽNR byl spolkový dům Ženského klubu českého Ve Smečkách 26 v Praze 1, zde se konaly schůzky a akce zaměřené na prosazování ženských práv a sociální spravedlnosti. K méně formálním, ale stejně politicky angažovaným setkáním sloužil i byt Františky Plamínkové v Palackého ulici 2, a to především v době, která oficiálním akcím příliš nepřála. Pro stejné účely byl využíván i rodinný dům Milady Horákové v Černošicích.

V roce 1929 vstoupila do Československé strany národně socialistické (ČSNS), ale dál byla aktivní především v rámci nestranické ŽNR a SVVŽ. Pod vedením Františky Plamínkové se zde podílela na tvorbě připomínek k občanskému zákoníku týkajících se paragrafů o rodině, podávala návrhy k novým a novelizovaným zákonům zajišťujícím rovnoprávnější postavení žen na trhu práce v různých profesích. Jejich připomínky však až do roku 1938 nebyly ve vládě ani parlamentu projednány.

Spolu s ostatními delegátkami ŽNR se účastnila několika mezinárodních konferencí a kongresů: Paříž (1928), Haag a Vídeň (1930), Marseille a Ženeva (1933), Dubrovník (1936) a Edinburg (1938). Se stejnými ideály o sociální spravedlnosti působila Milada Horáková i v dalších spolcích, českých i mezinárodních. Ve výboru pro volební právo žen se zasazovala o reálné zapojení žen do politického života, v Mezinárodní lize pro mír a svobodu prosazovala ženská práva, byla členkou Českého červeného kříže.

Po studiích na Právnické fakultě působila profesně v letech 1927–1938 na Ústředním sociálním úřadu hl. m. Prahy pod vedením Petra Zenkla. Její agendou byla péče o mládež a spravování příspěvků z různých nadací. Své místo musela opustit v souvislosti s odstoupením pohraničí po Mnichovské dohodě ve prospěch Německé říše. Pro české muže odsunuté z pohraničí či vykázané ze Slovenska nebo Podkarpatské Rusi se musela vytvořit pracovní místa, proto byl v roce 1939 uveden v platnost zákon, který vdané ženy ve státních službách penzionoval. Již v době ekonomické krize v rámci ŽNR organizovala sociální pomoc, nyní se její činnost rozšířila o pomoc uprchlíkům z pohraničí. V roce 1939 se zapojila do protifašistického odboje, spolupracovala s Politickým ústředím a stala se spolu se svým manželem Bohuslavem Horákem členkou ilegální odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), pro které z řad ŽNR získávala další spolupracovníky. Dále zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace a podílela se na vzniku prvotního programu PVVZ. Jejich činnost však nezůstala utajena, 2. srpna 1940 byla se svým manželem zatčena gestapem. Milada Horáková byla původně zatčena pro činnost v ŽNR, ale po rozkrytí její aktivity v odboji byla tvrdě vyslýchána a mučena. Dva roky byla vězněna na Pankráci a Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla přesunuta do Malé pevnosti v Terezíně. Zde se stala vedoucí marodky, což jí umožnilo volnější pohyb po lágru, a znovu se setkala se svou mentorkou Františkou Plamínkovou. V říjnu 1944 stanula před soudem v Drážďanech, navrhovaný trest smrti byl snížen na osm let odnětí svobody. Trest si odpykávala v ženské věznici do dubna roku 1945 v Aichachu u Mnichova až do příjezdu americké armády.

Do osvobozené Prahy se vrátila 20. května 1945, o pár dní později se setkala se svým manželem, který utekl z pochodu smrti. Pohnutá doba i audience u prezidenta Edvarda Beneše ji přiměly vrátit se do víru politického dění. Po nacisty popravené Františce Plamínkové se stala předsedkyní obnovené ŽNR pod názvem Rada československých žen (RČŽ), z níž chtěla udělat celostátní ženskou organizaci s místními, okresními a krajskými sekretariáty a pražským ústředím. Od nestranické ŽNR se odlišovala tím, že do místopředsednických funkcí dosazovala vůdkyně čtyř povolených politických stran. RČŽ v roce 1947 založila ženský časopis Vlasta. Angažovala se rovněž ve Svazu osvobozených politických vězňů a Svazu přátel SSSR. Především pak navázala také na své předválečné členství v ČSNS a přijala poslanecké místo v Prozatímním národním shromáždění. V roce 1946 kandidovala za ČSNS a byla zvolena do Národního shromáždění, stala se též členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. Zastávala kritický postoj k poválečným lidovým soudům, sociálním otázkám i zahraniční politice, včetně servility vůči Moskvě – záhy se tak dostala do hledáčku komunisty ovládané StB.

Po konfliktech s představiteli KSČ byla v únoru 1948 zbavena všech politických a veřejných funkcí, 10. března se na protest zřekla svého poslaneckého mandátu. Profesně se vrátila na pražský magistrát do funkce sociální referentky Ústředního národního výboru. Místo aby opustila vlast, udržovala kontakt s exilovými politiky a jiným pomáhala v emigraci, koncepčně pracovala na novém politickém programu. Jako politicky nepohodlná se stala vhodnou osobou pro akci StB „Střed“ a 27. září 1949 byla zatčena ve své kanceláři v Masné ulici. Jejímu manželovi se při zatýkání v jejich bytě podařilo uniknout. Milada Horáková byla souzena spolu s dalšími 12 kolegy ve veřejném politickém procesu ve dnech 31. května – 8. června 1950. Nejspíš i pro její neústupnost ji byl jako jediné ženě vyměřen trest smrti oběšením, který byl vykonán dne 27. června 1950.

V roce 1968 Nejvyšší soud rozsudek zrušil, plně rehabilitována byla až v roce 1990. In memoriam se dočkala řady významných ocenění a den její smrti byl vyhlášen jako Den památky obětí komunistického režimu. Ačkoli její ostatky nebyly spolehlivě nalezeny, byl jí na vyšehradském hřbitově v Praze 2 zbudován symbolický hrob s bustou a pamětní deskou. V Zahradě Ztracenka byl v roce 2018 instalován Pomník obětem totalitních režimů, jejichž symbolem se stala právě Milada Horáková.