Ženský výrobní spolek český

Karolina Světlá
(1830–1899)

spoluzakladatelka českého ženského hnutí, spisovatelka, autorka vesnických románů

„Nepřejeme si skutečně více, než aby byla našim dámám dobrá kniha tak nevyhnutelně nutna, jak jim je teď například vlečka u šatů, jíž tak obětavě zametají pražské ulice.“ (Karolina Světlá, Listy ženám o ženách II. Květy, 2, 1867, č. 7, s. 81.)

Vlastním jménem Johanna Nepomucena Rottová (Mužáková) se narodila roku 1830 v Praze. Pocházela z rodiny pražského obchodníka Eustacha Rotta, který své děti odmala podporoval ve vzdělání. Její mladší sestrou byla spisovatelka a překladatelka Sofie Podlipská (Žofie Rottová). Později se Karolina provdala za svého učitele hudby Petra Mužáka (ze Světlé v Podještědí), který ji uvedl do vlasteneckých kruhů. Manželovo rodiště se posléze stalo inspirací pro její literární pseudonym i její tvorbu. Byla přítelkyní Jana Nerudy a Boženy Němcové. Její život poznamenala smrt jediného dítěte, tříměsíční dcery Boženy.

Od dětství měla velký literární talent, který později rozvinula ve spisovatelskou a novinářskou činnost. Mezi její nejznámější díla patří Černý Petříček, Vesnický román, Kříž u potoka, Nemodlenec, Frantina, Kantůrčice. Kromě vesnických románů a povídek napsala například předlohu pro Smetanovu operu Hubička, pro kterou vytvořila libreto její přítelkyně Eliška Krásnohorská. Působila i jako novinářka, jejím hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti. Karolina Světlá odmítala dělení společenských rolí podle patriarchálních (mužských) pravidel, stejně tak odmítala i pojem ženská literatura či literatura pro ženy. „Což je dvojí příroda, dvojí pravda?” ptala se ve svých zápiscích. V časopise Květy vyšla v roce 1867 její stať O vychování ženy. Tento text je považován za jeden z prvních příspěvků k ženské otázce v českých zemích. Později byla jednou z redaktorek časopisu Ženské listy, který nejprve vycházel jako příloha časopisu Květy, po založení Ženského výrobního spolku se jeho vydavatelem stal tento spolek. Spolu se svou sestrou Sofií Podlipskou propojovala své vlastenecké zájmy se sportovními aktivitami a zdravým životním stylem a oproti tehdejším genderovým stereotypům podporovala přístup žen ke sportu, turistice i zdravé stravě. Spolupracovnicí a neteří Karoliny Světlé byla Anežka Čermáková-Sluková, se kterou si pravidelně dopisovala a která jí vzhledem ke zhoršující se oční chorobě pomáhala se zápisem děl. Zasloužila se také o zachování pozůstalosti své tety a nechala ji uložit v Podještědském muzeu v Českém dubu.

Byla aktivní v emancipačním ženském hnutí. Společně s Vojtěchem Náprstkem založila v roce 1865 Americký klub dam, roku 1871 se zasadila o vznik Ženského výrobního spolku českého, který pak i několik let řídila. Cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, spolek jim umožňoval zdarma studovat a naučit se řadě praktických dovedností, které je později mohly živit.

Emílie Bártová
(1837–1890)

podporovatelka ženské vzdělanosti a volebního práva žen

„Zvelebení ženského vzdělání náleží k nejušlechtilejším a nejspravedlivějším požadavkům našich dnů. Ve prospěch ženského studia i my v hluboké úctě nížepsané vznášíme k vysoké Sněmovně poslanců Rakouské rady říšské tuto prosbu svoji. Nová doba změnila tvářnost celé společnosti. Žena už není bezvýminečně chráněnkou mužovou, její přirozené povolání v rodině přestalo býti jediným jejím určením; millionům žen nedostane se útulku u domácího krbu… mnohé domácí práce ženské ustoupily laciným výrobkům průmyslovým… Ženy v manželství i mimo ně jsou nuceny přispívati mužům svou prací výdělkovou k výživě svojí i svých nejbližších. Plným tedy právem domáhají se ženy professionálního vzdělání…“ (Archiv hlavního města Prahy, fond Ženský výrobní spolek, Petice českých žen k Rakouské radě říšské, 1889)

Emílie Bártová, rozená Kalivodová, se narodila roku 1837 v Habrech u Německého (později Havlíčkova) Brodu. Byla českou feministkou, podporovatelkou ženské vzdělanosti a bojovnicí za volební právo žen. Rovněž byla aktivní členkou Amerického klubu dam a spoluzakladatelkou ženských spolků Minerva a Ženského výrobního spolku českého a později také jeho předsedkyní. Vedení Ženského výrobního spolku převzala v roce 1879 po Karolině Světlé a vykonávala jej až do své smrti v roce 1890. Dále spolupracovala například s Věnceslavou Lužickou Srbovou, Sofií Podlipskou a Eliškou Krásnohorskou. Se vznikem gymnázia Minerva Elišce Krásnohorské pomáhal i Emíliin manžel, advokát Vojtěch Bárta. Svou ženu přitom kritizoval za přílišnou horlivost a angažovanost v ženském hnutí.

Eliška Krásnohorská
(1847–1926)

spisovatelka, iniciátorka ženské vzdělanosti

„A čím více se vlak blížil Praze, tím bylo mi v mysli jasněji. Přestal mě rmoutiti maminčin odpor proti mému odjezdu; pochopila jsem, že každé pokolení má názory své doby a že též maminka pojímá, zcela přirozeně, povolání a povinnosti dívky po starosvětsku, s nelibostí a nedůvěrou proti všemu, čím řádu a pořádku bývalému hrozí strašidlo “emancipace”, za jejíž zástupkyni považovala Karolinu Světlou, přisuzujíc jí – nikoliv bezdůvodně – hlavní vliv na mé rozhodnutí.” (Eliška Krásnohorská, Co přinesla léta, Druhá kniha vzpomínek, nakl. Vaněk a Votava, 1928)

Vlastním jménem Alžběta Pechová, v matrice Elisabeth Dorothea, byla jednou z klíčových představitelek českého ženského hnutí a iniciátorkou ženské vzdělanosti. Zasadila se o to, aby u nás ženy mohly studovat na středních a posléze i na vysokých školách. Spolu s Karolinou Světlou založila Ženský výrobní spolek český, iniciovala a úspěšně dovedla ke vzniku první dívčí gymnázium ve střední Evropě – Minervu. Je autorkou básnických sbírek, prozaických děl, libret k operám předních českých skladatelů a teoretických statí, zejména o ženské emancipaci. Její jméno dodnes nesou střední školy, spolky i akce podporující ženská práva.

Od mládí trpěla revmatismem, který zapříčinil, že zůstala neprovdaná. Sňatek byl v té době nejběžnější cestou zaopatření dívek, proto jí hrozilo, že zůstane ve všem závislá na provdaných sestrách nebo bratrech, nejspíš jako jejich pomocnice v domácnosti. Absolvovala dívčí školu manželů Svobodových, kde získala kromě praktických dovedností a všeobecného přehledu také znalost několika cizích jazyků a porozumění hudbě. Věnovala se hře na klavír a zpěvu, byla členkou ženského sboru Hlahol. Její rodina se z finančních důvodů v průběhu jejího dospívání přestěhovala z Prahy do Plzně, Eliška se však v sedmadvaceti letech rozhodla vrátit do Prahy. Živila se literární prací, navštěvovala přednášky Náprstkova Amerického klubu dam a další vzdělávací akce přístupné ženám.

Psala básně, romány, povídky i libreta. Mezi její nejznámější díla patří románová tetralogie Svéhlavička, básnické sbírky Z máje žití, Ze Šumavy, Ozvěny doby, paměti Z mého mládí a Co přinesla léta. Napsala také libreta k mnoha operám např. Bedřicha Smetany (Hubičku napsala podle předlohy Karoliny Světlé), věnovala se překladům (z francouzštiny přeložila např. Bizetovu operu Carmen). Přispívala také do časopisů Osvěta, Lumír, Světozor, Zlatá Praha.

Díky své vlastní žité zkušenosti neprovdané ženy se velmi zajímala o ženskou otázku a usilovala o možnost vzdělávat se i pracovat. Spolu s Karolinou Světlou založila roku 1871 Ženský výrobní spolek český, ve kterém mohly i chudé dívky získat vzdělání a učily se zde praktickým dovednostem. Od roku 1875 až do roku 1911 byla šéfredaktorkou časopisu Ženské listy, které byly Ženským výrobním spolkem vydávány. Stála také za myšlenkou prvního veřejného dívčího gymnázia ve střední Evropě – Minervy, které se jí podařilo roku 1890 (byť zpočátku jako soukromé) úspěšně založit. Vznik dívčího gymnázia umožnil ženám vstup na vysoké školy, o což Eliška Krásnohorská usilovala. Zasloužila se i o to, že ženám bylo povoleno studium na univerzitách. Po první světové válce se stala jako první žena řádnou členkou České akademie věd a umění, jmenovanou prezidentem Masarykem. V roce 1922 se u příležitosti svých 75. narozenin stala první ženou v historii Univerzity Karlovy, která obdržela čestný doktorát z filosofie. Eliška Krásnohorská zemřela v nedožitých osmdesáti letech 26. listopadu 1926. Je pochována v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech v Praze.