Od bytu Jiřiny Šiklové k její knihovně

Jiřina Šiklová
(1935–2021)

socioložka, spisovatelka, disidentka, signatářka Charty 77, zakladatelka katedry sociální práce a oboru gender studies

„Zvnitřněná sociální rovnost… Už nikoho nenapadne se někoho ptát, jaký je jeho třídní původ. Tady došlo k zásadnímu posunu. A v oblasti genderu by také mělo dojít k posunu, že tě ani nenapadne se někoho ptát, jestli je muž nebo žena.” (Jiřina Šiklová v rozhovoru s Kateřinou Jonášovou, Hnízdo feminismu, 2021)

Jiřina Šiklová je známá jako renesanční osobnost, působící napříč obory od sociologie, sociální práce a geriatrii, přes politiku, disent a literaturu, až k gender studies a feminismu. Stála u zrodu katedry sociologie, sociální práce i genderových studií. Založila také knihovnu a neziskovou organizaci Gender Studies. Je autorkou řady knih, článků i odborných studií. „To byla taková doba. Chodily témata, náměty a stačilo být dost drzá a být na správném místě. Taky jsem si pořád udržovala svobodu a schopnost být tam, kde být chci. Ale devadesátá léta obecně – to byl otevřený prostor.”

Narodila se jako Jiřina Heroldová v roce 1935 do rodiny lékaře a sociálního demokrata a učitelky v pražském bytě v Klimentské ulici, který se stal stěžejním místem jejího života a působení. V Klimentské prožila i druhou světovou válku a viděla, jak mizí její židovské sousedstvo nebo jak se staví barikády během pražského povstání. Vystudovala filozofii a historii na Filozofické fakultě UK v Praze, kde po krátké kariéře učitelky na základní škole v Praze 6 i vyučovala. V polovině 60. let zde spoluzakládala katedru sociologie. V roce 1959 vstoupila z důvodu zájmu o sociální problematiku do KSČ, ale po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 patřila mezi vyučující, kteří podporovali studentské stávky. V roce 1969 z KSČ vystoupila, následně byla z fakulty vyhozena. Velmi obtížně sháněla práci, nejčastěji pracovala jako uklízečka, a přitom pokračovala v konzultacích se svými studenty a studentkami. Na začátku 70. let sehnala místo jako sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze. Zde se kromě péče o staré pacienty a pacientky zapojila také do výzkumu, nemohla ale publikovat pod vlastním jménem.

Od 70. let se zapojila do disentu a podílela se na pašování exilové i samizdatové literatury. Spolupracovala s řadou osobností včetně Jana Kavana a Petra Pitharta. Byla důležitou spojkou v Československu, měla na starosti předávky a distribuci, kurýrům předávala zásilky pro exilová nakladatelství, podílela se na ukrývání a logistice automobilů s pašovanou literaturou. Byla považována za velmi spolehlivou, ve svém kabátu, který se později proslavil jako pašovací kabát, přenášela po kapsách cenné ilegální tiskoviny. „Šlo o šifrované dopisy, vzkazy, někdy statě, rukopisy na průklepových papírech. Nebyly to knížky, ale věci, které můžete nenápadně zastrčit do kapsy. Měla jsem na kabátě k tomu účelu udělané zvláštní kapsy pro případ, že by mě někdo prohlížel. Když vás prohledávají policajti, tak vás projedou shora dolů, pak nohy a decentně do rozkroku. Jsou ale místa – například u kolen nebo u zadku –, kde neprohledávali. A tam jsem měla šikovně našitou kapsu tak, aby na ni nepřišli,“ vzpomínala. Později podepsala Chartu 77. V roce 1981 byla ale jedna dodávka knih v obytném karavanu prozrazena a Jiřina byla spolu s dalšími spolupracujícími obviněna z podvracení republiky a ve vyšetřovací vazbě v ruzyňské věznici vězněna za pašování literatury od dubna 1981 do března 1982. Přestože od začátku nebylo jasné, nakolik bude proces považován za exemplární (sazba byla až 10 let), nakonec díky značné intervenci ze zahraničí byli všichni propuštěni bez soudu. Po svém propuštění z vězení pašování knih znovu obnovila, její spojkou v zahraničí se místo Jana Kavana stal historik Vilém Prečan, který na zámku Schwarzenberg v západoněmeckém Scheinfeldu vybudoval Československé dokumentační středisko nezávislé literatury, které shromažďovalo exilovou a samizdatovou literaturu.

Po revoluci v roce 1989 začala opět přednášet sociologii a stála za založením Katedry sociální práce na FF UK, v jejímž čele stála až do roku 2000. Kromě toho také iniciovala založení vysokoškolského oboru Gender studies v Praze. Pravidelně se setkávala se socioložkami a feministkami ze zahraničí a ty jí vozily do Čech feministickou a genderovou literaturu. „V roce 1988 vyšlo číslo [francouzského časopisu] věnované postfeminismu. A mně ho sebrali fízlové, co mi sem zrovna přišli. Pamatuju, jak se mě na něj ptali a já jim říkala zcela upřímně: ‚Já ani nevím, co je feminismus, natož postfeminismus.‘ Až přes tu Šedou zónu, rozhovory s lidmi ze Západu, knihy, co mi pak po desítkách chodily, jsme se dostaly k založení organizace.“ V roce 1991 tedy ve svém bytě v Klimentské ulici založila Centrum a knihovnu Gender Studies (dnešní nezisková organizace Gender Studies, o.p.s., s Knihovnou Jiřiny Šiklové). Tak vzniklo slavné hnízdo feminismu, u jehož zrodu stály například Jana Hradilková, Marie Čermáková, Mirka Holubová či Pavla Frýdlová. „Vždycky říkám, když se mě někdo ptá, proč vznikla GS tady v Klimentské. Protože tady byl splachovací hajzl a teplá a studená voda, pak už byl jenom Karlín. Je to fór, ale myslím, že to vystihuje.”

Po své cestě vlakem transsibiřskou magistrálou na Světovou konferenci žen OSN do Pekingu v roce 1995 přišla také s myšlenkou na mezinárodní projekt Paměť žen, který měl mapovat dějiny ženské emancipace ve střední a východní Evropě. „Já jsem se stala Ženou Evropy a jela jsem do Pekingu na tu velkou světovou ženskou konferenci. A jela jsem tam vlakem a uvědomila jsem si tou cestou, že to musíme dělat úplně jinak, že ta naše evropská perspektiva je malinká. Viděla jsem ty bílý ženský, které se pohrdavě dívaly na ty barevné. Já jsem si v tom vlaku sedala k různým ženám a mluvila s nimi, protože jsem zvědavá a mluvila jsem rusky. Viděla jsem, jak se ty ženský mezi sebou diferencujou, jak se třeba Rusky povyšují nad jiné národnosti bývalého Sovětského svazu. Najednou si člověk uvědomil, jak ty gender problémy přecházejí do nacionálních a sociálních problémů. Proto v tom vlaku vznikla myšlenka Paměti žen. Protože jsem viděla, že tu není žádný jednotný ženský proud. A zase je třeba vrátit se k Marxovi. Pokud lidem nesaturuješ sociální potřeby, můžeš zapomenout na nějaký další stupeň.”

Je autorkou řady knih: Omlouvám se za svou nepřítomnost: dopisy z Ruzyně 1981–1982 (2015), Vyhoštěná smrt. Úvahy o umírání a smrti (2013), Stoupenci proměn. Studie o studentském protestním hnutí 60. let 20. stol. (2012), Matky po e-mailu (2009), Dopisy vnučce (2007) či Deník staré paní (2003). Byla členkou řady správních rad (Vize 97, Nadace Charty 77, Nadace VIA), členkou redakčních rad domácích i zahraničních odborných časopisů (např. Listy, European Journal of Social Work, East Central Europe, Social Research). Získala řadu ocenění (např. Žena Evropy, 1995, Medaile za zásluhy I. stupně, 1999, Medaile Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR, 2000). Kromě toho v letech 2009–2010 působila ve Straně zelených. Jiřina Šiklová má dceru a syna. Proslula svou energičností, pečující povahou i smyslem pro humor. Zemřela v roce 2021. Na její počest byla přejmenována knihovna Gender Studies na Knihovnu Jiřiny Šiklové a ve stejném roce také vyšla v Gender Studies publikace s názvem Hnízdo feminismu s jedním z posledních rozhovorů o Jiřinině životě a historii Gender Studies.

Marie Calma Veselá
(1881–1966)

operní pěvkyně, básnířka, spisovatelka, překladatelka

„Pro slávu, úspěch, zisk jsem nepsala,
podobna ptáku, spjata s přírodou,
nad hnízdy lidskými jsem zpívala,
do snů i bdění, v denní všední chvat,
o boží kráse tichý popěvek,
jenž ukolébá, těší, napřímí,
a šumem křídel nese přes propast.”
(Marie Calma Veselá, báseň Gong)

Marie Calma se narodila v Unhošti roku 1881 do rodiny pražského advokáta Matěje Hurycha. Byla známou sopranistkou a operní pěvkyní, věnovala se interpretaci moderní hudby, v mnohém předběhla svou dobu a pořádala například i vzdělávací koncerty pro děti. Její umělecké jméno Calma pochází z italské písně a byla známá pro svůj „sytý hlas stříbrného zvuku”. Vystudovala hru na klavír a zpěv na Pivodově operní škole a již od svých 17 let koncertovala v Praze, Vídni, Varšavě a Mnichově. Později se provdala ze lékaře Františka Veselého, zakladatele lázeňství v Luhačovicích, kde se také stala organizátorkou kulturního dění.

Ve své literární činnosti se věnovala poezii, např. Písně moderní Markétky (1923), Jarní zpěvy (1929), Ejhle člověk (1934), pohádkám (Pohádka o českých muzikantech, 1925), próze a také překladům z francouzštiny (např. díla Antoine de Saint-Exupéryho nebo Simone de Beauvoir) či z polštiny. Je autorkou desítek fejetonů, které publikovala např. v časopisech Lumír, Národní listy či Národní politika. Účastnila se bohatého kulturního života, přátelila se s Leošem Janáčkem, dodnes je zachována jejich rozsáhlá korespondence. Zasloužila se také o uvedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa v Národním divadle v Praze v roce 1916, sama si však vytouženou hlavní roli Jenůfy nezazpívala. Kromě Janáčkovy tvorby se zasloužila o zviditelnění písňových cyklů dalších českých skladatelů, Ludvíka Kuby, Vítězslava Nováka či Ladislava Vycpálka. Zemřela v roce 1966 a je pochována na pražských Olšanech.

Anna Rypáčková
(1895–1978)

„fantomka nemocnic“, první diplomovaná sestra, ošetřovatelka TGM

Anna Rypáčková se narodila roku 1895 do chudé rodiny v malé vesnici u Bechyně v jižních Čechách. V sedmi letech osiřela a později odešla za starší sestrou do Vídně, kde prožila 1. světovou válku. V roce 1918 se vrátila zpět do Čech a chtěla se stát zdravotní sestrou. Aby si mohla dovolit studia na ošetřovatelské škole a sama se uživit, začala hlídat děti. Po absolvování České ošetřovatelské školy v Ječné ulici v Praze se v roce 1924 stala první českou diplomovanou sestrou. Od roku 1925 působila jako ošetřovatelka prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, se kterým si později ve 30. letech přátelsky dopisovala i ze svých cest ve Velké Británii (podepisovala se familiárně „S. Anky”). Velkou školou života se jí stal stipendijní pobyt v Londýně, kde se zúčastnila Mezinárodního kongresu ošetřovatelek v roce 1937. Byla aktivní členkou a později předsedkyní Spolku diplomovaných sester.

Za protektorátu působila jako zdravotnice, doručovala balíčky vězněným lidem v Terezíně, zajišťovala finanční podporu jejich rodinám a také ukrývala pronásledované lidi před gestapem. V roce 1942 však byla zatčena a za svou činnost na dva a půl roku odsouzena. Vězněna byla na Pankráci, ve Waltheimu u Drážďan, v Terezíně (kde pracovala jako ošetřovatelka v Malé pevnosti) a v koncentračním táboře Ravensbrück. Po osvobození v roce 1945 nastoupila zpět do Všeobecné nemocnice v Praze jako první civilní sestra představená (později vrchní sestra, dříve zde působily pouze řádové sestry). V nemocnici organizovala kurzy a odborné přednášky pro personál, pomáhala získat vzdělání dalším ženám a iniciovala otevření nových ošetřovatelských škol. Věnovala se také odborové činnosti. V roce 1947 odjela na stipendium do USA, kde načerpala další zkušenosti. Do Prahy se vrátila v roce 1948 a stala se ředitelkou ošetřovatelské školy. Celý život pomáhala potřebným, starala se o nemocné tuberkulózou, spolupracovala s Armádou spásy, podávala mezi prvními inzulín proti cukrovce, díky kterému se nemocní mohli znovu plnohodnotně začlenit do společnosti. Za svou činnost byla vyznamenána Mezinárodním červeným křížem medailí Florence Nightingalové. Zemřela v roce 1978.