Dům U Halánků (Náprstkovo muzeum)

Anna Fingerhutová (Náprstková)
(1788–1873)

česká podnikatelka, podporovatelka vlasteneckých spolků, filantropka muzea a matka Vojtěcha Náprstka

Anna se narodila roku 1788 do zámožné měšťanské a mlynářské rodiny, měla 12 sourozenců a navštěvovala Svatopetrskou školu v Praze. Ovšem poté, co jako sedmiletá přišla o otce, který během povodní utonul ve Vltavě, ekonomická situace její rodiny se výrazně zhoršila a Anna si tak na školné musela přivydělávat úklidem tříd a výpomocí učiteli. Posléze pracovala jako služebná v domácnosti u svého strýce, kterému také pomáhala v obchodě na Malé Straně. Odtud si odnesla cenné dovednosti v podnikání. Také se zde seznámila se svým prvním mužem Janem Novákem, se kterým měla dva syny a dceru a pomáhala mu rozvíjet rodinný obchod.

Po smrti prvního muže si vzala sládka Antona Fingerhuta (kterého, byť byl Čech, jako jediného z celé rodiny do matriky zapsali jako Fingerhuta oproti ostatním Náprstkovým), se kterým v roce 1826 zakoupili pivovar a hostinec v domě U Halánků na Betlémském náměstí (dnešní Náprstkovo muzeum). Společně měli dva syny, Ferdinanda a Vojtěcha, známého jako Vojtu Náprstka (1826–1894), budoucího mecenáše, vlastence a spoluzakladatele muzea. Po smrti druhého manžela Anna pokračovala v rodinném podnikání. Pro své syny měla jasnou představu o jejich vzdělání, kam Vojtova vášeň pro orientalistiku a cestování příliš nezapadala. I přes rozpory nakonec Vojta odešel studovat do Vídně práva, tak, jak Anna chtěla. Kvůli účasti na nepokojích roku 1848 nejprve ve Vídni a posléze v Praze musel odjet do exilu do USA, kde jej Anna kvůli nemanželskému vztahu odmítala finančně podpořit. Později pro něj ale složitě získala povolení k návratu a stala se mecenáškou aktivit, které vedly k založení dnešního Náprstkova muzea.

Byla jednou z nejbohatších měšťanských žen v Praze, nezapomněla však na svůj původ a celý život podporovala chudé. Byla známá jako „paňmaminka od Halánků”, osobně rozdávala bochníky chleba (a když došly bochníky, tak peníze) chudým ženám, dráteníkům z cizích zemí či nemajetným studentům a starým lidem, kterým zdarma poskytovala obědy i nocleh. Proslula svou skromností, pracovitostí a sociálním cítěním. Spolu se svou pozdější snachou Josefou Náprstkovou (rozenou Křížkovou, 1838–1907) podporovala Americký klub dam, který se stal prvním českým ženským osvětovým spolkem a centrem ženského hnutí a pravidelně se scházel v knihovně domu U Halánků. Zemřela v roce 1873 a její pohřeb byl velkou společenskou událostí. V roce 1880 si Fingerhutovi úředně změnili příjmení na české Náprstkovi.

Karla Máchová
(1853–1920)

politička, sociální demokratka, učitelka, redaktorka Ženského listu, vůdčí osobnost ženského dělnického hnutí

„Vidíte, Ženský list slečnou Máchovou redigovaný. Píše pro dělnice, ale mnoho je tam pro každého. Právě píše tři články o prostituci, které se mi velmi líbí. Slečna Máchová má velké srdce, a tím se dostala mezi dělníky.” (Charlotta Garrigue Masaryková in: Petráková, Františka. „Našim ženským novinám.” Ženské noviny, roč. 19, č. 26, 1937, s. 6)

Karla Máchová se narodila roku 1853 v Berouně do velmi chudé rodiny. Oba její rodiče záhy zemřeli, a tak vyrůstala s dvěma sestrami v sirotčinci v Kajetánském klášteře na Malé Straně v Praze. Odmala byla zvyklá na těžkou práci v prádelně, později pomáhala jako školnice. Byla velmi pracovitá, talentovaná a toužila po vzdělání a samostatnosti. Absolvovala roční kurz pro učitelky mateřských škol a následně vystudovala Státní ústav pro výchovu učitelek. Akceptovala povinný celibát pro učitelky, žila bez partnera a neměla děti. U učitelek té doby bylo nepřípustné, aby byly politicky aktivní. Karla Máchová byla ale přesvědčenou sociální demokratkou, což pro ni při velkém zátahu na sociální demokraty v roce 1881 znamenalo zákaz učení a následujících dvacet let musela učit soukromě. Psala také články do novin a časopisů (občas psala pod pseudonymem Karla Kostelecká) a překládala z němčiny. V roce 1893 reprezentovala Karla Máchová české ženy na světové výstavě v Chicagu. Byla aktivní v mnoha ženských spolcích, včetně Amerického klubu dam. Její nejlepší přítelkyní byla Charlotta Garrigue Masaryková, se kterou sdílela především zájem o sociální témata. Seznámily se na přednáškách v Americkém klubu dam v roce 1882 a zůstaly si blízké až do Karliny smrti v roce 1920.

Karla Máchová se zasazovala o rovnoprávnost žen v zaměstnání, politice, vzdělávání i rodině. Byla známá pro svůj řečnický talent a se svými projevy se účastnila schůzí sociální demokracie na podporu volebního práva žen již od roku 1905. Sama se také rozhodla v roce 1908 kandidovat na poslankyni jako první Češka – spolu s političkami Marií Tůmovou a Boženou Zelinkovou. Ačkoliv zvolena nebyla, ve své činnosti v ženském hnutí, vzdělávání i politice pokračovala po celý život. V roce 1911 organizovala v Hlaholu první schůzi aktivních členek ženského hnutí. Jednalo se o historicky první akci k MDŽ v Praze, tehdy pod názvem Mezinárodní den za volební právo žen. Díky neúnavnému úsilí Karly Máchové ve spolupráci s Františkou Plamínkovou a dalšími ženami mohly české ženy volit i být voleny mezi první polovinou zemí Evropy, v roce 1920 (pro porovnání Angličanky v roce 1921, Španělky 1931, Francouzky a Italky 1945 a Švýcarky až v roce 1972).

Významnou úlohu Karla Máchová sehrála v ženském dělnickém hnutí a založila první časopis dělnických žen Ženský list. Jednalo se o pokrokové periodikum brněnských aktivistek a sociálních demokratek, které zdůrazňovalo především snahu o zlepšení pracovních podmínek a postavení dělnic, služebných a pomocnic v zemědělství. Ženský list také formuloval otázky sexuálního násilí či slaďování placené a neplacené práce a péče v domácnosti. Později pracovala jako redaktorka časopisu Ženské listy (který dříve promlouval především ke středním vrstvám společnosti), kam vnášela zejména témata o výchově a podpoře chudých žen.