Dobový kontext výstavy

Jaká byla společnost na přelomu 19. a 20. století, v době největšího rozvoje ženského hnutí?

Feministické myšlení bylo ve společnosti do určité míry přítomno vždy. Naše malé i velké hrdinky všedních i nevšedních dní, kterým věnujeme tuto výstavu, ale žily v konkrétní době, v době, kdy bylo feministické smýšlení na vzestupu a stálo za mnoha významnými událostmi, které měly zásadní vliv nejen na životy žen, ale  i na celou společnost.

Ty, které bojovaly za volební právo, za možnost studovat, pracovat, za důstojnou odměnu i za sociální zabezpečení, žily své životy na konkrétních místech. Na tato místa se chceme zaměřit v obsahu této výstavy. Jedná se o otisk historie, na kterou se často zapomíná. Upozorňování na jednotlivé historické události prostřednictvím konkrétních míst pomáhá zpřítomňovat odkaz mnoha žen, kterým nebyla nerovnost ve společnosti lhostejná. Nebály se veřejně vystupovat navzdory tomu, že na ně jejich činy a rozhodnutí mnohdy měly negativní dopad. Přesto se rozhodly vybudovat dívčí gymnázium, ženský výrobní spolek, postavit si ženský spolkový dům a vzdělávat sebe i společnost. Jejich činy měly reálné dopady a pomáhaly tak proměňovat osudy žen v důstojnější a rovnoprávnější život. Proto můžeme v 21. století i na mapě ukázat, že Praha byla, je a bude FEMINISTICKÁ.

Všechny ženy, se kterými se na výstavě seznámíte, měly mnoho věcí společných
s ženami dnešních dní. Měly podobné touhy, přání i starosti. Některé dobové okolnosti ale byly natolik významné, že je pro účely této výstavy rámujeme do několika tematických oblastí.

Česko-německé soužití v 19. století

České země byly od středověku osídleny česky a německy mluvícím obyvatelstvem. Po revolučním roce 1848 se v době národního obrození vztahy mezi nimi vyostřily. Praha se rozdělila na českou a německou část, příliš spolu nekomunikující. Např. Karlo-Ferdinandova univerzita se v roce 1882 rozdělila na dvě zcela samostatné univerzity se stejným jménem, jen jiným vyučovacím jazykem. Pro české obyvatelstvo bylo postaveno Národní divadlo, pro německé obyvatelstvo Německé divadlo (dnešní budova Státní opery) apod. V oblasti ženské emancipace měla německá část obyvatelstva za tou českou zpoždění. Mezi českým obyvatelstvem se téma ženských práv do jisté míry stalo součástí národní otázky. Ženské emancipační snahy byly vnímány pozitivněji, neboť šly ruku v ruce s prosazováním vlasteneckých hodnot a vedly k vyššímu vzdělání českých žen, které byly vnímány zároveň jako matky českých dětí. Vzdělané matky mohly snáze poskytovat patřičné literární, dějepisné, zeměpisné vzdělání svým potomkům a vést je tak k vlastenectví.

Život ve městě a na vesnici

Charakter vztahů ve městě a na vesnici se odjakživa výrazně lišil. Na vesnicích ženy těžce pracovaly společně s muži v zemědělství, bylo běžné, že spolu žily nesezdané (většinou chudé) páry, svobodné (chudé) matky byly v každé vesnici. Lidé se starali především o získání obživy a zaopatření svých blízkých. Industrializace v 19. století rozdíly mezi městem a venkovem ještě více prohloubila. V jejím důsledku  muži z vesnic odcházeli za prací do průmyslových center – nově např. do Ostravy, Kladna, a dívky si hledaly práci jako služebné. Na vesnicích zůstávaly stabilně jen zemědělské dynastie, jejichž příslušnice a příslušníci se vdávaly a ženili mezi sebou. Dívky z těchto rodin stále častěji získávaly vzdělání na školách ve městě, domů se vracely za ženichy z podobně situovaných rodin, na vesnicích začala ubývat nižší pracovní síla. Oproti tomu ve městech sílila emancipační snaha jak národní, tak ženská. Vzdělaná vrstva společnosti se nacházela právě ve městech a vzhledem ke své lepší životní situaci tak mohla věnovat svůj čas a energii těmto ideálům.

Velikost Prahy na přelomu 19. a 20. století

V Habsburské monarchii zaujímala Praha ve velikosti třetí místo hned za Vídní a Budapeští. Z dnešního pohledu však byla stále spíše provinčním městem, přestože se díky průmyslu na předměstí rychle rozrůstala. V polovině 19. století čítala Praha kolem 150 000 obyvatel, 200 000 překročila po roce 1900. Z hlediska počtu osob aktivních ve vlasteneckém prostředí (jehož část tvořilo i ženské emancipační prostředí) se jednalo o poměrně malý okruh lidí, jen několik set osob, které se navzájem znaly a navštěvovaly. Důležitá byla společná práce v českých spolcích a institucích a do určité míry i sňatková politika té doby, které spoluvytvářely silnou sociální síť.

Spolková činnost

Od šedesátých let 19. století, kdy byla úředně povolena, se spolková činnost v různých oblastech stala středostavovskou aktivitou číslo jedna. Vznikaly spolky studentské, profesní, umělecké, později i programově ženské spolky (zájmové nebo vzdělávací). Ke konci století začaly některé spolky nabývat politického charakteru. Mnohdy vytvářely petice za prosazení různých typů požadavků, např. i týkajících se ženského vzdělání. V tomto byl nejúspěšnější Spolek pro ženská studia Minerva, který i díky petici prosadil vznik prvního dívčího gymnázia roku 1890. Z politických stran byla i v oblasti volání po ženském vzdělání nejúspěšnější Sociálně demokratická strana, kde se brzy ženy prosadily i na viditelné politické pozice.

Sociální rozdíly

Od poloviny 19. století lze na českém území hovořit o občanské společnosti. Tato společnost byla vzhledem k národnímu obrození formována nikoli na základě národních států, ale jako protiváha Habsburské monarchii. Liberalizace rakouské politiky přinesla významné sdružování kolem spolkové činnosti a celkově aktivizovala společnost. Přesto ale stále hrály významnou roli sociální rozdíly a původ. Dělnictvo (a na venkově rolnictvo) mělo stále relativně malou možnost proniknout mezi střední vrstvy společnosti, každodenní život byl určován sociálním postavením. Téma ženské emancipace a vzdělání zdvihla právě středostavovská společnost (měšťanstvo), která v té době nabývala početně i ekonomicky na síle. Dle dobových zvyklostí se očekávalo, že dcery budou vybaveny slušným věnem, které ale tyto rodiny nebyly schopné zajistit. To vedlo k potřebě ženám umožnit jistou samostatnost, poskytnout možnost se naučit něčemu, co by je mohlo uživit. Do té doby bylo možné jedině učitelství či vychovatelství.

Počátky ženského hnutí

Národní obrození vidělo v ženě především vychovatelku budoucí vlastenecké generace. Z toho důvodu měla i žena být vzdělaná – znát historii, zeměpis, literaturu, umět počítat a pěstovat umění a ruční práce. Až později, v průběhu druhé poloviny 19. století, se ideálem stala vysokoškolsky vzdělaná žena, která se postaví po bok mužů v náročných profesích, zejména v medicíně, a bude prosazovat i politické požadavky. Větší emancipaci přineslo období 1. československé republiky, kdy ženy zastávaly již velmi zodpovědné posty a pronikly i do poslaneckých a senátorských lavic československého Národního shromáždění.

Cesta k aktivnímu volebnímu právu, zrušení celibátu učitelek či rovnoprávnějšímu postavení žen však nebyla vůbec jednoduchá. Stojí za ním dlouholeté úsilí mnoha konkrétních žen, které se nebály věci dělat jinak, s nerovnostmi ve společnosti se odmítly smířit a bojovaly za lepší svět. Právě takové připomíná naše výstava o feministické historii Prahy.