Narodila se v Unhošti roku 1881 do rodiny pražského advokáta Matěje Hurycha. Byla operní pěvkyní, věnovala se interpretaci moderní hudby, v mnohém předběhla svou dobu a pořádala například i vzdělávací koncerty pro děti. Provdala se za MUDr. Františka Veselého, zakladatele lázeňství v Luhačovicích, kde se také stala organizátorkou kulturního dění. Ve své literární činnosti se věnovala poezii, např. Písně moderní Markétky (1923), Jarní zpěvy (1929), Ejhle člověk (1934), pohádkám, próze a také překladu z francouzštiny (např. díla Antoine de Saint-Exupéryho nebo Simone de Beauvoir) či z polštiny. Marie Calma se přátelila s Leošem Janáčkem, je zachována jejich korespondence a zasloužila se o uvedení opery Její pastorkyňa v Národním divadle v Praze v roce 1916. Sama si však vytouženou hlavní roli Jenůfy nezazpívala. Zemřela v roce 1966 a je pochována na pražských Olšanech.

Narodila se roku 1895 do chudé rodiny v malé vesnici u Bechyně v Jižních Čechách. V sedmi letech osiřela a později odešla za starší sestrou do Vídně, kde prožila 1. světovou válku. V roce 1918 se vrátila zpět do Čech a chtěla se stát zdravotní sestrou. Aby se mohla živit sama a dovolit si studia na ošetřovatelské škole, začala hlídat děti. Od roku 1925 působí jako ošetřovatelka prezidenta T. G. Masaryka. Velkou školou života se jí stal stipendijní pobyt v Londýně, kde se zúčastnila Mezinárodního kongresu ošetřovatelek v roce 1937. Byla aktivní členkou a později předsedkyní Spolku diplomovaných sester.

Za protektorátu působila jako zdravotnice, doručovala balíčky vězněným lidem v Terezíně, zajišťovala finanční podporu jejich rodinám a také ukrývala pronásledované lidi před gestapem. V roce 1942 však byla zatčena a za svou činnost odsouzena na 2,5 roku. Vězněna byla na Pankráci, v Terezíně a v koncentračním táboře Ravensbrück.

Po osvobození v roce 1945 nastoupila zpět do Všeobecné nemocnice v Praze jako první civilní sestra představená (později vrchní sestra, dříve zde působily pouze řádové sestry). V nemocnici organizovala kurzy a odborné přednášky pro personál, pomáhala ke vzdělání dalším ženám a iniciovala otevření nových ošetřovatelských škol. Věnovala se také odborové činnosti. V roce 1947 odjela na stipendium do USA, kde načerpala další zkušenosti. Do Prahy se vrátila v roce 1948 a stala se ředitelkou ošetřovatelské školy.

Celý život pomáhala potřebným, starala se o nemocné tuberkulózou, spolupracovala s Armádou spásy, podávala mezi prvními inzulín proti cukrovce, díky kterému se nemocní mohli znovu plnohodnotně začlenit do společnosti. Za svou činnost byla vyznamenána Mezinárodním červeným křížem medailí Florence Nightingalové. Zemřela v roce 1978.