Ke svobodné seberealizaci a možnosti vybrat si, jak trávit volný čas, vedla dlouhá cesta bez jednoznačných milníků. Muži dlouhodobě rozhodovali o vhodnosti ženských volnočasových aktivit jak ze společenského, tak ze zdravotního hlediska. Ženy byly až do konce 19. století považovány za tělesně i duševně méněcenné. Lékařská literatura zdůrazňovala, že ženy jsou křehké, slabé a předurčené primárně k mateřství. Menstruace, těhotenství, porod, kojení nebo menopauza byly řazeny mezi choroby. Proto byly ženy považovány za „neschopné“ uplatnit se stejnou měrou jako muži. V 19. století ženy průměrně umíraly častěji než muži, nebyl kladen důraz na jejich hygienu a pestrou stravu. Žena měla být chráněna od pohybových aktivit. Migréna doprovázející tzv. „hysterii“ byla označena za typickou ženskou nemoc a dlouho považována za důsledek onemocnění dělohy.

Do světa kultury ženy dlouho vstupovaly pouze jako atraktivní doplňky svých mužských doprovodů. Aktivně vystupující ženy (herečky, zpěvačky, cirkusačky) zůstávaly na okraji společnosti. Sňatkem s mužem z jiné sociální vrstvy způsobily skandál.

I dívky z lepších rodin byly předmětem sňatkové politiky. Kvůli jejich věnu o ně měli zájem i studenti perspektivních oborů (právníci a lékaři), jejichž spolkové plesy fungovaly zpravidla jako trhy na nevěsty. Dívky zde v podstatě sloužily jako „kasičky pro chudé studenty“.

Díky vysokoškolskému vzdělání dosáhly ženy na lépe placené posty, které jim získaly nejen sebevědomí a ekonomickou nezávislost, ale i větší respekt ve společnosti.

Jít sama na procházku, poobědvat v restauraci, zajít si na šálek kávy, jít sama na koncert, do divadla, na ples, na výstavu, cestovat veřejnou dopravou apod. začalo být samozřejmostí teprve před 100 lety, až po první světové válce.

Sport byl pro ženy dlouho považován za nevhodný. Zapojením žen do sokolského hnutí po r. 1862 se ženy mohly díky iniciativě Karolíny Světlé a Renáty Tyršové nově zapojit do sportovních aktivit. Za ženský tělocvik se řadu let zasazovala spisovatelka Anna Bayerová a v roce 1869 vznikl Tělocvičný spolek paní a dívek pražských, jehož předsedkyní se stala Kateřina Fügnerová, tajemnicí vlastenka Věnceslava Lužická, pokladní Betty Smetanová (manželka Bedřicha Smetany) a ženský sbor zde sestavila cvičitelka Klemeňa Hanušová. V rámci školských reforem ministra Leopolda Hasnera byl tělocvik v r. 1869 nově zaveden jako povinný vyučovací předmět do obecných škol. To vzbudilo vášnivé diskuze, zda je sport vhodný pro dívky vzhledem k jejich budoucímu mateřství. Kotrmelec byl považován za krajně nevhodný, jelikož „převrátí dělohu a znemožní donosit plod“. Obdobně se argumentovalo u žen, pokud šlo o jízdu parní lokomotivou – přílišná rychlost by způsobila nenávratné poškození reprodukčních orgánů. Postupně však ženy začaly bruslit, plavat nebo jezdit na kole, což ve svém důsledku způsobilo revoluci také v módě. Ženy začaly nosit kalhoty. Kalhotové sukně u nás mezi prvními nosily například malířka Zdenka Braunerová nebo operetní pěvkyně Marie Zieglerová.

V pohledu na fyzickou aktivitu dívek existovaly i výjimky. Například matka Elišky Krásnohorské vedla své děti k pohybu tak, že instalovala v jejich pražském bytě hrazdu, na které se děti mohly houpat a cvičit. 

Eliška Krásnohorská ve světě hudby

Eliška nejen že byla vášnivou milovnicí hudby, sama prokazovala velké hudební nadání. Věnovala se hře na klavír a zpěvu, byla členkou ženského sboru Hlahol nejprve v Plzni a posléze v Praze. Měla výborný hudební sluch, ale nemohla vlastní hudební nadání aktivně rozvíjet kvůli pohybovému omezení rukou, způsobenému revmatismem, který jí znemožňoval hru na klavír a provázel ji od mladého věku až do konce života.

S Bedřichem Smetanou Elišku seznámil její bratr Jindřich Pech, tehdy mladý učitel hry na klavír, v hudebním ústavu v paláci Lažanských v Praze, který Smetana zřídil po svém návratu ze Švédska. Smetana zde pověřil teprve šestnáctiletou Elišku překladem Schumannových písní a Eliška se začlenila do pravidelných schůzí hudebního okruhu, ze kterého se vyvinul nejprve dívčí sbor při hudebním oboru Umělecké Besedy, a posléze ženský sbor Hlaholu. 

Hudbě se věnovala i teoreticky, už v r. 1871 vydala první stať o pravidlech přízvuku při zpěvu s názvem O české deklamaci hudební v Hudebních listech. Její článek tehdy způsobil mezi odbornou komunitou pořádný rozruch. Zanedlouho však Eliška dostala první vlastní zakázku na napsání operního libreta. Její první operní vlaštovkou se tak stala Lejla hudebního skladatele Karla Bendla. Zanedlouho následovala i zákazka od Bedřicha Smetany na komickou operu Hubička, kterou Eliška napsala podle předlohy stejnojmenné povídky Karolíny Světlé. Při psaní oper, jak píše ve svých pamětech, slyšela i konkrétní melodie, které ale z přílišné skromnosti s Bedřichem Smetanou nesdílela. 

Kromě řady dalších libret k operám Bedřich Smetany (Čertova stěna, Tajemství, Viola), Karla Bendla (Břetislav, Karel Škréta, Dítě tábora), Zdeňka Fibicha (Blaník) či Karla Weisse (Blíženci) se věnovala i překladům. Přeložila i Bizetovu operu Carmen z francouzského originálu do češtiny.