Povinná školní docházka, zavedená Marií Terezií roku 1775, počítala se základním vzděláním i pro dívky (trivium: čtení – psaní – počítání). Jakmile ale dívka dosáhla 12 let, což se často krylo s první menstruací, možnost vzdělávání pro ni skončila. Začala být doma matkou nebo poručnicí připravována na sňatek, pro který byly nutné praktické dovednosti a ne obecné vzdělání.

Vyšší vzdělání bylo ženám zapovězeno až do 90. let 19. století, řada oborů i pracovních pozic jim tak zůstala nedostupná. Pro mnoho pracovních postů, např. úřednická, lékařská, technická, profesorská místa platilo státem předepsané vzdělání, na které dívky nemohly dosáhnout. Neexistovaly vyšší střední školy pro dívky. Jedinou možností byla klášterní výchova kladoucí důraz na morální vlastnosti budoucích manželek a matek či jejich duchovní dráhy. Od poloviny 19. století se rozvíjela občanská společnost a přestože se proklamovala rovná práva mezi lidmi, rozuměla se tím rovnost pro muže. Bylo však stále více žen, které toužily po účasti na veřejném životě a rovnoprávnosti. K tomu vedla cesta přes vyšší vzdělání. 

Eliška Krásnohorská stála v čele úsilí za vznik klasického dívčího gymnázia, které se podařilo otevřít v roce 1890 v Praze. Minerva se tak stala prvním dívčím gymnáziem ve střední Evropě. Díky své neúnavné činnosti tak Eliška ženám otevřela cestu ke vzdělání rovnocennému s tím, jaké bylo dostupné mužům. Eliška se však setkávala se silnou kritikou od významných politiků a literátů, mezi něž patřil i František Ladislav Rieger. Traduje se, že po otevření Minervy s více než padesáti žákyněmi přinesl s omluvou Elišce Krásnohorské kytici růží. Ani opožděný začátek výuky způsobený zářijovou povodní v Praze nezastavil úspěšné otevření Minervy. Zájem o studium na Minervě stále rostl. Výuku zajišťovali profesoři chlapeckých gymnázií, na jejichž hodinách byl přítomen dozor – starší, provdaná žena, která dohlížela na morálku žákyň i vyučujících. Jako soukromá škola neměla Minerva v prvním období své existence právo maturit, které mezi lety 1896 a 1908 probíhaly na státním chlapeckém gymnáziu.

Eliška Krásnohorská iniciovala i další vlnu petic, které vedly k povolení studia dívek na univerzitě. Od roku 1897 mohly dívky na základě císařského rozhodnutí studovat na filozofických fakultách a od roku 1900 na lékařských fakultách v habsburské monarchii. Absolventky Minervy se staly prvními řádnými univerzitními studentkami pražské české univerzity. Kolokviální vysvědčení z univerzitních přednášek jim otevřelo cestu k řadě postů, zajišťujících slušnou samostatnou obživu, např. učitelská místa na dívčích gymnáziích, asistentská místa v univerzitních laboratořích atd. Po roce 1900 dosáhly ženy na možnost získat doktorský titul, což jim umožnilo pracovat i v oblastech, kde neměly do té doby šanci se uplatnit (např. vlastní lékařská praxe). První doktorkou filozofie se stala Zdeňka Marie Baborová, provd. Čiháková, promovaná v r. 1901. První lékařkou, promovanou v Praze, byla Anna Honzáková v roce 1902. Práva ženy mohly začít studovat až po roce 1918, a to i díky iniciativě Sdružení akademicky vzdělaných žen. Ženy se začaly prosazovat také v technických oborech. První diplomovanou inženýrkou se stala architektka Milada Petříková Pavlíková v r. 1921.