Život žen byl dlouho formován otcem, bratrem nebo poručníkem, a to v oblastech sociálního postavení, bydlení, partnerství, volby povolání, zdraví či tělesnosti. Až po vzniku občanské společnosti po ro 1848 začaly ženy pronikat i do jiných sociálních vrstev, než do kterých se narodily. 

Nebylo přípustné, aby žena bydlela sama. Postupně však přibývalo případů, kdy ženy žily ve sdíleném bydlení bez dohledu mužů. Eliška Krásnohorská se v dvaceti sedmi letech rozhodla postavit na vlastní nohy, odstěhovat se z Plzně do Prahy a žít nezávisle na své rodině.

Partnerský vztah nebyl možný bez souhlasu otce, bratra nebo poručníka až do doby první republiky. Vzdělání ženy emancipovalo také v otázkách partnerského života a sexuality.

Možnost rozhodovat o svém povolání usnadnily učitelské ústavy, střední učitelské školy, zakládané od roku 1849. Realizaci tohoto povolání ale komplikovala existence celibátu učitelek, který byl kompletně zrušen až v roce 1919.

Od dob osvícenství docházelo k sekularizaci společnosti, od roku 1861 bylo možné uzavírat civilní sňatky. Po vzniku Československa v roce 1918 začaly být více tolerovány rozvody, o které mohly požádat i ženy.

Neprovdané ženy nemohly bydlet samy. Velký zájem dívek o vysokoškolské studium vedl k tomu, že se v nově stavěných studentských kolejích začalo počítat i s bydlením pro dívky. Takto vznikla například kolej Kolonka na Letné ve 20. letech 20. století. Otázka bydlení pro svobodné pracující ženy se začala systematicky řešit až ve 30. letech 20. století (např. vznik Ženských domovů na Smíchově). Dalším krokem v emancipaci bylo pro ženské hnutí získání vlastního prostoru. Na základě návrhu architekty Milady Petříkové Pavlíkové z roku 1929 byl ve 30. letech postaven dům Ve Smečkách na Novém městě. Na stavbu budovy si ženy založily družstvo a vzaly si finanční úvěr. Dům sloužil až do r. 1948 jako sídlo Ženského klubu českého. Nacházela se v něm knihovna, přednáškový sál, klubovna, restaurace a také ubytování pro ženy.

Až do roku 1950 u nás platila nařízení rakousko-uherského zákoníku, že hlavní slovo v rodině má muž. Teprve nový zákon o rodině ustanovil, že v manželství mají žena a muž stejná práva a povinnosti, že se na výchově dětí podílí oba a že majetek manželům patří stejnou měrou.

Queer vztahy žen byly neviditelné, nebyly tematizovány a veřejné ticho o homosexualitě se u nás začalo prolamovat až po její dekriminalizaci v roce 1961. Dodnes ale není schválené manželství pro queer páry, které registrovaným partnerstvím nedosahují stejných práv jako páry heterosexuální. Dodnes také není umožněna společná adopce ani právní ochrana dětí queer párů.

Potrat byl dlouho zcela zapovězen církví. K povolení umělého přerušení těhotenství u nás dochází v roce 1957. Právo na potrat ženy neměly ve svých rukou, ale musely veřejně obhájit své rozhodnutí. Potratové komise byly v Československu zrušené až v roce 1986. Období 60. let 20. století prolomila mnohá tabu ohledně sexuality. Od roku 1965 začala být dostupná hormonální antikoncepce s názvem Antigest. Na konci 60. let se stalo populární také nitroděložní tělísko, kterému se říkalo DANA (“dobrá a neškodná antikoncepce”). Možnost použití antikoncepce dala ženám velkou svobodu v plánování osobního života i pracovní kariéry.

Rozhodovat o svém těle a sexualitě však stále není samozřejmé (nucené sterilizace, tabu kolem sexuální a genderové identity nebo sexualizované násilí).