Aby ženy byly více vidět a slyšet, musely si právo na vlastní hlas vybojovat. Pronikly tak postupně do veřejné sféry a vrcholných politických funkcí. Možnost vstupu žen do politiky se začala postupně otevírat od roku 1848, kdy začala platit rovnost před zákonem pro všechny. Účast ve volbách byla podmíněna placením daní v určité výši. Nemajetní občané a občanky byli ze systému voleb vyloučeni. I přes přijetí všeobecného volebního práva roku 1907, které významně rozšířilo počet voličů, zůstaly ženy zejména ve volbách do Říšské rady zcela stranou. 

V rámci dělnického hnutí 2. poloviny 19. století však zaznívalo silné volání po změně systému. Vůdkyní dělnických žen se stala sociální demokratka, spisovatelka a redaktorka Ženských listů Karla Máchová, která pravidelně nastolovala téma volebního práva pro ženy na stránkách dobových periodik. 

Nástup liberalismu v 60. letech 19. století a tehdy přijatá ústava v roce 1867 dala teoretickou možnost, aby se do voleb do zemského sněmu zapojily i ženy. První ženou, která se dostala do vyšší politické funkce, se stala Božena Viková-Kunětická. Roku 1912 byla zvolena do českého zemského sněmu.

Jednou z nejvýznamnějších osobností ženského hnutí byla národní socialistka, učitelka a novinářka Františka Plamínková. Významně se zasadila o zrušení celibátu učitelek i o získání volebního práva pro ženy tím, že využila šedé zóny ve volebním zákoně z roku 1861, kde se výslovně nepsalo, že by se volby žen netýkaly. Díky tomu dokázala prosadit zprvu alespoň pasivní volební právo pro ženy a následně i v plné výši. 

Zásadním milníkem v československé historii se stal rok 1920, kdy ženy dosáhly volebního práva. Klíčovou roli sehrála vedle Františky Plamínkové také podpora prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, jeho manželky Charlotty a dcery Alice Masarykových.

Angažovanost Františky Plamínkové ji přivedla jako první ženu v roce 1925 do senátorského křesla. V rámci Ženské národní rady, která sdružovala ženské spolky a koordinovala feministické aktivity, spolupracovala například i s Miladou Horákovou. Františka Plamínková napsala roku 1938 Adolfu Hitlerovi, kde odsuzuje jeho činy a výroky o prezidentu Edvardu Benešovi. Tento dopis byl jednou z příčin jejího zatčení a popravy v roce 1942. I další členky ženského hnutí byly během druhé světové války vězněny a popraveny. Organizovaná činnost ženského hnutí tak byla přerušena. Individuálně se však ženy aktivně zapojily do domácího i zahraničního odboje.

Po nástupu komunistického režimu v roce 1948 byly aktivity ženských spolků transformovány pod masovou zastřešující politickou organizaci Československého svazu žen. V rámci politických procesů v 50. letech 20. století byla uvězněna i řada členek ženského hnutí. Milada Horáková, právnička, národní socialistka a feministka byla zakladatelkou Ženské národní rady a řadu let zastupovala Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen. Dlouhodobě se věnovala otázce zlepšení postavení žen na trhu práce, pomoci samoživitelkám, zákonu o rodině a sociální spravedlnosti. Již za druhé světové války byla vězněna nacisty a v roce 1950 byla souzena v procesu s představiteli národně sociální strany a jako jediná žena popravena. Nesouhlas s režimem přivedl řadu žen k odbojové činnosti a později do undergroundu, kde se aktivně podílely na disidentské činnosti. Jednou z nich byla například i socioložka a spisovatelka Jiřina Šiklová.

Pád železné opony v roce 1989 přinesl i ženám možnost svobodné volby politické příslušnosti a občanské angažovanosti. V roce 1991 v bytě Jiřiny Šiklové vznikla nezisková organizace Gender Studies, která dodnes nastoluje důležitá feministická témata a hlásí se k odkazu svých předchůdkyň.