„U nás v rodině se dědí jméno Anička. Moje babička i máma se jmenovaly taky Anička, možná aby se to nepletlo. Každopádně jsme pořád všechny z chudé rodiny. Já se narodila v Praze v roce 1875 a musela jsem mamince odmala hodně pomáhat, a taky si chodit přivydělávat, abychom se uživily. A zrovna, když mi bylo patnáct let, jsem si četla v časopise Ženské listy, že se má otevírat Minerva, první dívčí gymnázium u nás i v celé střední Evropě! Hned se mi rozzářily oči… jenže když jsem si přečetla, kolik stojí školné, přešla mě chuť. To bychom si s mojí máti nikdy nemohly dovolit. Nedalo se nic dělat, sny o studiích jsem musela nechat plavat. Tehdy ovšem zrovna hledali v jedné pražské podnikatelské rodině pomocnici pro mladou slečnu, tak jsem se přihlásila a přijali mě. A k mému překvapení se jednalo o slečnu Olgu, která patřila právě mezi první minervistky! 

Slečně Olze jsem vázala šněrovačky, pomáhala zaplétat vlasy a chystat knihy. A zcela živě si vybavuju, jak se mi vždy rozzářily oči, když jsem ji doprovázela do školní budovy. Nosila jsem jí aktovku s pěkně těžkými učebnicemi, ale milostslečna na ně byla patřičně hrdá. A já na ni taky. Však byla mezi prvními dívkami, které mohly jít k maturitě! Navíc jsem ji doprovázela i na výlety, na školní mše nebo vánoční besídky. To bylo teprve něco! Sama Eliška Krásnohorská tam tehdy předzpívávala lidovky a mně se tajil dech. Kromě toho jsem zde potkala třeba Marii Fabiánovou, která vynikala v matematice, nebo Annu Honzákovou, která se pak stala naší první lékařkou. Její sestra Albína také vychodila Minervu a sama zde pak vyučovala. I já jsem tehdy toužila navštěvovat jejich hodiny… Tak jsem se alespoň později přihlásila na večerní kurzy psaní na stroji. To bylo v době, kdy Praha žila hodně politikou a všeobecným volebním právem. Na jednom protestu mi padl do oka mladý student historie, byl tehdy zapojen do sociálně demokratické strany, a to vám byla láska na první pohled. Jenže z té lásky jsem hned měla dceru a jeho zavřeli a pak už jsme se moc neviděli. Zůstala jsem svobodnou matkou, ale co naplat, těch bylo tehdy celá řada. Potkávaly jsme se na kurzech od sociální demokracie a politika mě zajímala čím dál víc.”

Klimentská 17

„Moje máma se narodila v roce 1925 ještě v Československu, ale vyrůstala převážně v Anglii. Taky se jmenovala Anička, stejně jako já a jako její máma a její máma a její máma. V Anglii se svým bráchou, mým strejdou, vychodili střední školu. Po skončení druhé světové války se na chvíli vrátili do Čech, ale pár let na to byli zas nahlíženi jako nepřátelé státu. Rodiče jim odsunuli z Prahy na venkov a protože se na to moje máma nemohla dívat, tak se vrátila zpátky do Anglie. Tam se prý seznámila se šarmantním českým emigrantem a letcem RAF, to jako s mým tátou, a narodili se jim dvě děti, můj brácha a pak v roce 1955 já. V Anglii byla spousta rodin jako my a taky mnohem chudších, sirotků a válečných veteránů, a moje máma se jim hodně věnovala, angažovala se tehdy v Mezinárodním červeném kříži.

A je fakt, že jak mi máma říkala, já už byla trochu jinýho ražení než ona. Odmala jsem ležela zabořená v knížkách a hltala jsem jednu za druhou. Moje máma se vždy toužila vrátit do Československa, tak jsem si to pak splnila až já místo ní. Než k tomu ale došlo, napojila jsem se ještě za normalizace přes disent na Jiřinu Šiklovou, se kterou jsem si vyměnila pár dopisů a pomáhala jsem jí s doručováním tajných vzkazů a tiskovin i do Československa. Nebyla to tehdy úplně sranda, Jiřina za pašování zahraničních tiskovin byla na začátku 80. let dokonce i ve vězení. Ale přesto neztratila smysl pro humor. A já si přála se s ní setkat.”

Knihovna Jiřiny Šiklové

„Přišel rok 1989 a já v euforii sbalila kufry a vydala se z Anglie do Prahy, do země mojí rodiny. Sice jsem měla britské občanství, ale češtinu jsem milovala a nikdy nezapomněla. Přivezla jsem s sebou také celou kupu feministické literatury a jedna z mých prvních návštěv vedla do pověstného bytu Jiřiny Šiklové. Kam se člověk podíval, ležely knížky, dopisy, fotky a časopisy… Jiřina mě hned pohostila silným kafem, pochválila mi krátký sestřih a do pár týdnů mi pomohla sehnat bydlení. A něco uvnitř mi říkalo, že v tomhle bytě nejsem naposledy… Postupně jsme se skamarádily a svěřila mi třídění korespondence. Těch dopisů, co Jiřině chodilo, bylo totiž neskutečně moc a navíc z celého světa. A já uměla dobře anglicky, tak se to šiklo. 

V bytě Jiřiny jsme se potkaly s feministkami z Ameriky i z celé Evropy. Postupně jsme se tady začaly scházet i s dalšími ženami, které byly namočené v různých kolektivech. Hodně se kouřilo a diskutovalo. Řešilo se tehdy téma sociální práce, domácího násilí nebo třeba sexismu v politice. A jednou si tak sedím v Klimentské na kanapi, myslím, že jsme měly zrovna nějaké výjimečně dobré červené víno, které někdo přivezl ze zahraniční návštěvy, když si všimnu, že se rozproudila velmi živá debata a řeší se, jak se mají jako seznamovat ženy, které mají rády ženy. To si zase mají podávat inzeráty s heslem “Studna osamění” jako dřív nebo si to napsat na čelo? Rozesmála jsem se tak, až mi zaskočil lok vína a vyhrkla jsem: no tak si pojďme založit normální spolek. Tak jako se to vždycky dělalo, Americký klub dam, Ženský výrobní spolek, Minerva, Ženský klub český, tak proč ne klidně lesbický spolek s nějakým fajn názvem… třeba Lambda? To L tam zůstane, ne? V tu chvíli zrovna zachrastily klíče a vešla Jiřina. Později vyprávěla, že neměla nejmenší tušení, že se u ní scházejí lesby. U ní se totiž scházeli snad úplně všichni. Ale my jsme byly nadšený. Tak se knihovna začala rozšiřovat i o témata genderové identity, sexuality nebo třeba lesbické poezie. No a tak se z domácí knihovny stala nejprve nadace a později nezisková organizace Gender Studies, kde jsem ještě spoustu let pracovala jako knihovnice. Knihovna se sice několikrát přestěhovala a teď sídlí přímo u Vltavy na Masarykově nábřeží, ale Hnízdo feminismu, která začalo v bytě Jiřiny, žije dodnes! Ten gender je totiž všude…”