V roce 2025 slavíme 150 let od narození Františky Plamínkové, jedné z nejvýznamnějších českých feministek a aktivistek své doby. Ve svých myšlenkách byla pokroková, rovnostářská, solidární a podporující, ve svých činech odhodlaná, cílevědomá, pravdivá a neústupná. Takové ženy byly potřeba ve své době, aby vybojovaly těm dnešním řadu práv a jistot a odstranily nerovnosti. Svou práci ale nedokončily. I dnes potřebujeme takové ženy (a koneckonců všechny lidi), aby se na svět dívaly s touhou pomáhat a odstraňovat nespravedlnosti. Co by dnes udělala Františka Plamínková? Jaká nerovnost by jí byla trnem v oku? Čí práva by hájila?
Františka Plamínková byla významnou novinářkou, političkou a feministkou první poloviny 20. století. Zasadila se o ženské volební právo, zrušení učitelského celibátu, ale i o tematizaci diskriminace žen na pracovním trhu, možnosti sladění rodinného a pracovního života i sociální zabezpečení a práva pracujících žen a matek.
Františka Plamínková nebyla jen významnou feministickou aktivistkou, ale i ženou, která vždy stála za hodnotami svobody, rovnosti a demokracie a neslevila z nich ani v kritických okamžicích. Napsala dopis Hitlerovi, nesouhlasila s okupací Československa a za své názory byla uvězněna a posléze i popravena.
Rodný dům Františky Plamínkové, Karlovo náměstí 292/14, Praha 2
Na Karlově nám. č. 14 dnes stojí šestipatrová funkcionalistická budova. Byla postavena v letech 1932–1933 a v přízemí se původně nacházela restaurace s bufetem. Stával zde dům U Zlatého lva (podle reliéfu lva ve štítu) neboli Černý pivovar, kterému se tak říkalo podle tmavé fasády. Vařilo se zde pivo už od 14. století, pivovar v 19. století vlastnila rodina Náprstkových. Hned vedle stával dům „U tří vlaštovek“, ve kterém se narodila Františka Plamínková. Jak dům U Zlatého lva, tak dům U tří vlaštovek byl později zbořen a italská pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurtà zde postavila pro své zaměstnance obytnou novostavbu. Architektem byl Karel Kotas, který na fasádě zachoval reliéf zlatého lva a v přízemí pohostinství. To zaniklo kolem roku 2000 a dnes jsou v přízemí obchody.
Františka Plamínková feministická, politická, sociální
„Moderní ženské hnutí vším úsilím musí se zasadit o (…) upravení poměrů sociálních tak, aby žena mohla spojit mateřství se svojí výdělečnou prací, bude-li toho třeba, nebo bude-li chtít.“
(Františka Plamínková, přednáška O ženě moderní v Ženském klubu českém, 1906)
„Ale všechen zájem o ten veřejný život je na vodě a nebude trvale stoupající výchovné hodnoty, dokud nebude míti žena volebního lístku v ruce.“
(Františka Plamínková v článku Za občanskou rovnoprávnost, 1911)
„Muži vytvořili celou společnost: Mužský je systém státu, mužský je systém vzdělanostní, mužský je systém rodinného práva, organisace rodiny, mužská je organisace výdělečné práce – žena vždy a všude vstupovala do poměrů muži upravených, a to často jako rušivý živel.“
(Františka Plamínková, 1920)
„Kdybych byla klukem, byla bych se pravděpodobně stala nějakým vlivným činitelem, který by byl měl kol sebe řadu placených pomocníků, nebyl by se musil utahat sám nebo s několika stejně smýšlejícími. A když už jsem žena, měla jsem v sobě mít méně smyslu pro spravedlnost, abych nemusila všude zasáhnout.“
(Františka Plamínková v dopise Albíně Honzákové, 1920)
Ženská národní rada, předsednictvo a kancelář, Přátelský čaj v předvečer 60. narozenin Františky Plamínkové, 4. 2. 1935
Archiv Elišky Krásnohorské, Gender Studies, o.p.s.
Vzpomínková pohlednice Národních socialistů na oběti druhého domácího odboje
Encyklopedie Prahy 2
Františka Plamínková
(1875–1942)
politička, národní socialistka, senátorka, novinářka, učitelka, feministka
Františka Plamínková se narodila 5. 2. 1875 v domě „U tří vlaštovek“ na Karlově náměstí v Praze jako nejmladší ze tří dcer do rodiny pražského obuvníka Františka Plamínka a Františky, rozené Kubnerové. Po maturitě na Ústavu pro vzdělání učitelek v Praze vyučovala v letech 1894–1895 v Táboře a Soběslavi, od roku 1895 v Praze. V roce 1908 získala definitivu na měšťanské škole v Praze-Bubnech. Po náročném večerním studiu dosáhla na post odborné učitelky (matematika, fyzika, kreslení, krasopis).
Byla členkou Spolku českých učitelek, kde aktivně vystupovala proti povinnosti celibátu učitelek, který platil od roku 1870 a který znemožňoval učitelkám uzavírat sňatky. V dobové společnosti se nepředpokládalo, že by žena mohla sloučit dvě role – mít rodinu i své zaměstnání. Živitelem rodiny měl být muž a nebylo tedy žádoucí ženě matce vyplácet peníze za odvedenou práci, což by učitelkám obce nebo města musely.
Františka Plamínková se již v tanečních seznámila s medikem Vilémem Feyerem, se kterým společně plánovali budoucnost. Časem byla postavena před rozhodnutí, jestli s ním založí rodinu, nebo se bude věnovat učitelské profesi. Vybrala si svou profesi, ale i nadále usilovala o zrušení celibátu učitelek. Toho se povedlo dosáhnout za jejího významného přispění až v roce 1919. Plamínková učila až do roku 1924, poté se již naplno věnovala ženskému hnutí a politické činnosti.
Dalším velkým tématem Františky Plamínkové byla účast žen v politice. Do ženského hnutí se zapojovala od konce 19. století. Byla jednou ze zakladatelek Ženského klubu českého (1902, společně s Charlottou Masarykovou). Ten se věnoval především podpoře vzdělání a práce žen a osvětové činnosti. Konaly se v něm přednášky významných mužů i žen té doby, např. T. G. Masaryka, K. Kramáře, T. Novákové, A. Honzákové. Ona sama v něm v roce 1906 měla významnou přednášku O moderní ženě, která bývá v souvislosti s emancipačními snahami Františky Plamínkové citována dodnes. V klubu se seznámila s Albínou Honzákovou, se kterou je pojilo silné přátelství až do smrti. Založila i Výbor pro volební právo žen (1905, společně s Fráňou Zeminovou) a zapojovala se do mezinárodního ženského hnutí.
V roce 1912 se díky činnosti Výboru povedlo do Českého zemského sněmu zvolit první ženu, spisovatelku Boženu Vikovou Kunětickou. Velkou zásluhu na tom měla právě Františka Plamínková a její výborné řečnické dovednosti, které aplikovala na různých shromážděních a veřejných akcích. Později se své ideje rozhodla prosazovat prostřednictvím politické strany. V roce 1918 vstoupila do Národně sociální strany a začala pracovat na pražském magistrátu jako uvolněná městská radní pro oblast sociální a kulturní.
V roce 1920 se podařilo zakotvit všeobecné volební právo i pro ženy do ústavy, nicméně žádné razantní změny se nekonaly. Nerovnosti ve společnosti stále přetrvávaly a rovnost byla pouze na papíře. Z toho důvodu založila Františka Plamínková v roce 1923 Ženskou národní radu jako nadstranickou organizaci zastřešující ženské liberální spolky s cílem uvést politická práva žen ukotvená v ústavě roku 1920 do běžné praxe. Její předsedkyní byla až do roku 1942 a přivedla do ní např. i Miladu Horákovou, tehdy teprve studentku práv, se kterou se staly přítelkyněmi. V roce 1925 se stala první ženskou senátorkou v Národním shromáždění ČSR. Mandát obhájila i v roce 1929 a 1935. V senátu se dlouhodobě věnovala reformě rodinného práva a žádala zrušení podřízeného postavení ženy v rodině i zrovnoprávnění obou rodičů.
I v mezinárodním hnutí byla významnou osobností. Zastávala funkci místopředsedkyně řady organizací včetně Mezinárodní ženské rady, jako první Češka promluvila v roce 1931 ve Společnosti národů v Ženevě, kde pod vlivem vzrůstajícího nacionalismu a tlaku ze strany Německa navrhuje úplné odzbrojení.
Dne 14. září reaguje v otevřeném dopise Adolfu Hitlerovi na jeho projev a tvrzení, že německé obyvatelstvo je v pohraničí utlačováno, přičemž obvinil ze lži prezidenta Beneše tvrdícího, že směrem k hranicím postupuje německá armáda. Po rozpuštění Národního shromáždění pracovala nadále v Ženské národní radě, jejíž předsedkyní zůstala až do zrušení organizace v roce 1942. Intenzivně se věnovala pomoci uprchlým osobám i lidem v odboji a předávání informací i do zahraničí.
Přestože měla příležitost zůstat v roce 1939 v zahraničí díky povolené účasti na konferenci Mezinárodní federace výdělečně činných žen v Oslu, tuto možnost nevyužila a vrátila se zpět do vlasti. Na vyloučení žen z veřejného života reagovala dopisem prezidentu Háchovi, kde píše: „… jsou momenty v životě národů, kdy mlčeti znamená být těžce spoluvinen.“ Několikrát byla zatčena a čelila dehonestujícím útokům v kolaborantském tisku. Po atentátu na R. Heydricha odmítla tento čin odsoudit, což vedlo k jejímu zatčení dne 11. června 1942 a uvěznění nejprve na pražské Pankráci a následně v Malé pevnosti v Terezíně, kde se setkala s Miladou Horákovou. Odtud byla 28. června převezena k popravě na Kobyliskou střelnici uskutečněnou dne 30. června.
Na její počest je po Praze umístěno několik pamětních desek (na budově Senátu na nádvoří Valdštejnského náměstí na Malé Straně či na budově Ministerstva pro místní rozvoj na Staroměstském náměstí č. p. 930/7, kde žila v letech 1914 až 1939). Její jméno je zaznamenáno na Památníku protifašistického odboje na místě bývalé Kobyliské střelnice.
