Praha česko-německá

K příležitosti výstavy Místa ženské paměti mezi Saskem a Prahou

Pro podobu pražské společnosti přelomu 19. a 20. století hrála zásadní roli etnická identita. České země byly od středověku osídleny česky a německy mluvícím obyvatelstvem, jejich soužití a postupné vzdalování do značné míry ovlivňovalo české, potažmo i pražské dějiny. Toto rozdělení společnosti se promítalo nejen do vztahů mezi jednotlivými obyvateli, ale i do fyzického prostoru města.

Po revolučním roce 1848 se v době národního obrození vztahy mezi těmito dvěma národnostními skupinami vyostřily. Praha se rozdělila na českou a německou část. Například Karlo-Ferdinandova univerzita se v roce 1882 rozdělila na dvě samostatné univerzity se stejným jménem, jen jiným vyučovacím jazykem. Pro české obyvatelstvo bylo postaveno Národní divadlo, pro to německé pak Německé divadlo (dnešní budova Státní opery), jako městské korzo s kavárnami fungovala pro české obyvatelstvo dnešní Národní třída (dříve Ferdinandova), pro německé ulice Na příkopech.

Od šedesátých let klesal statisticky počet německého obyvatelstva v Praze. Zatímco v roce 1869 žilo v Praze kolem 18 % německy hovořícího obyvatelstva, na přelomu století už to bylo necelých 7 %. Část bilingvních rodin si totiž vybrala jako jazyk češtinu, zároveň vzhledem k průmyslové revoluci narostl podíl (českých) dělníků, kteří přišli do Prahy za prací. Přestože se s postupujícím bojem za národní sebeurčení názory radikalizují, v každodenním životě se obě skupiny potkávají a vzhledem k vícejazyčnosti spolu hovoří a navštěvují i stejné kulturní akce.

Tripolis Praga

Koncem 19. století byla Praha dynamickou evropskou metropolí s živou občanskou společností, o čemž svědčí počet různých spolků (v roce 1914 jich bylo registrováno téměř 4 000). Jedná se o období rozkvětu kulturního a společenského života. Z hlediska složení populace se jedná opravdu o kosmopolitní město. Vedle české většiny sdílí prostor i německá a židovská menšina, tzv. Tripolis Praga. Tyto tři hlavní kulturní proudy se v prostředí intelektuální Prahy prolínají a navzájem obohacují. K přirozenému setkávání slouží převážně prostředí pražských kaváren, kde se setkávají nejen umělci a umělkyně a intelektuální elita té doby, ale vzhledem k pestrosti různých typů kaváren i běžní obyvatelé města a jejich rodiny. Obyvatelstvo židovského původu stojí trochu stranou a tvoří jakýsi most či nárazník, neboť se často jedná o většinově bilingvní menšinu, která nesdílí nacionalistické myšlenky ani jedné ze dvou jazykových skupin.

Německé ženy rozdělené Prahy

Na přelomu století žilo v Praze a jejích čtyřech největších předměstích necelých 14 tisíc německy hovořících žen, zatímco česky hovořících bylo téměř 180 tisíc. Nicméně otázce ženské emancipace, stejně jako dalším tématům kulturně vzdělanostní sféry se věnoval přibližně stejný počet na každé straně.  Jednalo se přitom spíše o středostavovské intelektuální elity, dělnické ženy stály v té době ještě stranou.

Významnou skupinou německy hovořících žen v Praze té doby byly Židovky, tzv. pražské Němky. Zatímco nežidovské německé obyvatelky Prahy patřily k vyšší společenské vrstvě, (jednalo se většinou o šlechtu), uměly několik jazyků, uvědomovaly si svůj společenský status, na který byly hrdé, držely si odstup od Češek a ani v politických a emancipačních spolcích nebyly tolik aktivní, Židovky měly naprosto jiné výchozí postavení. Vzhledem k restrikcím a omezením, která se týkala Židů až do poloviny 19. století, zůstávají často v nižší sociální vrstvě. Ženy z této komunity se nacházely v komplikované pozici – pro Čechy byly příliš německé, pro Němce málo německé. Pro většinu z nich však stále byl výhodný sňatek jedinou perspektivou ekonomického zabezpečení. Přijetí placené práce bylo často vnímáno jako ohrožení prestiže měšťanské rodiny. Některé odvážnější ženy odcházely do zahraničí (často do Berlína), aby unikly „dusivé atmosféře“ Prahy.

Boj za ženská práva, organizace a spolky českých a německých žen

Organizování žen a vznik jednotlivých iniciativ a spolků byl také rozdělen dle nacionálního kritéria. Přestože ženy pojila snaha o vydobytí ženských práv, jejich národnost a nacionalistické snahy jim bránily ve spolupráci. Proto je ve stejný čas možné sledovat dvě hnutí, která řeší v témže čase obdobnou, ne-li naprosto totožnou agendu, ale na jiném místě, případně v jiném spolku.

Ústředními tématy emancipačních hnutí bylo obecně postavení ženy ve společnosti a rodině, vzdělání dívek a žen a poměrně brzy převládly snahy o získání volebního práva žen. Jak ve Vídni, tak v Praze jsou psány petice a zakládány spolky, jejichž cílem je prosazování politické rovnoprávnosti. 

Německy mluvící ženy se v politických organizacích začaly angažovat výrazně později než ženy české. V rámci českých vlasteneckých snah byla totiž žena vnímána jako nositelka české kultury a tradice, která hodnoty vlastenectví předává svým dětem. Vyšší vzdělání žen a téma ženských práv i emancipace byly vnímány pozitivněji a do značné míry se staly součástí vlastenecké agendy. České ženy tak získaly téměř třicetiletý náskok. 

Již v roce 1865 byl založen Americký klub dam (Vojta Náprstek, Karolina Světlá), od roku 1871 fungoval Ženský výrobní spolek český (Karolina Světlá), v roce 1903 byl založen Ženský klub český (Františka Plamínková) a o dva roky později Výbor pro volební právo žen (Františka Plamínková). V německém prostředí v Praze pokračují snahy o emancipaci v roce 1893 založením Německého spolku pro pokrok žen (Wilhelmine Wiechowski). Ve spolku byli zastoupeni i pokrokoví muži, což se podobně jako v českém prostředí v případě Ženského výrobního spolku jevilo jako strategické.

Německé ženské spolky v Praze

Pražský ženský výrobní spolek (Prager Frauen-Erwerb-Verein) (1869–1922)

  • Spolek byl založen v roce 1869 a vedený česko-německou šlechtičnou Annou Zdekauerovou.
  • V roce 1886 došlo ke změně názvu na Deutscher Prager Frauen-Erwerb-Verein.
  • Vedle společenské funkce měl spolek za cíl zlepšit možnosti vzdělání německých dívek v Praze.
  • Ve výboru pracovaly většinou ženy pocházející z buržoazních kruhů.
  • Spolek se zasloužil o vznik prvního dívčího lycea s německým vyučovacím jazykem, které navštěvovaly převážně dcery velkoobchodníků.
  • Studijní program školy odpovídal programu české obchodní a průmyslové školy s tím rozdílem, že školu Ženského výrobního spolku českého navštěvovaly dívky ze sociálně slabších i nejslabších vrstev společnosti.

Německý spolek pro pokrok žen (Deutscher Verein Frauenfortschritt) (1893–1930):

  • Celým názvem Německý spolek pro podporu blaha a vzdělání žen v Praze (Deutscher Verein zur Förderung des Wohles und der Bildung der Frauen in Prag).
  • Spolek byl založen v roce 1893 z iniciativy učitelky a spisovatelky Wilhelmine Wiechowski, která jej i následujících 33 let vedla
  • Ve spolku byli zastoupeni i pokrokoví muži.
  • Členstvo spolku se během deseti let zvýšilo ze 155 na 1217.
  • Spolek měl různé sekce: sekci pro vzdělávání, sekci pro umění a řemesla, stenografickou sekci a sekci pracujících žen, od roku 1907 sekci pro studium a podporu ženského hnutí.
  • Provozoval domov pro penzionované učitelky, navazující školu pro dívky, jídelnu, poradenské centrum (s pracovním umístěním) a veřejnou knihovnu s 12 000 německými, anglickými a francouzskými knihami.
  • Spolek nabízel i kurzy českého jazyka, pořádal dvojjazyčné akce.

Klub židovských žen a dívek (Klub jüdischer Frauen und Mädchen) (1913–1919):

  • Spolek byl založen krátce před vypuknutím 1. sv. války v roce 1913 z iniciativy Elsy Fanta (později Bergmann), dcery zakladatelky Fantova salónu Berty Fanta, a sdružoval asi 40 žen (včetně mnoha přítelkyň a příbuzných ze sionistického mužského studentského spolku Bar Kochba).
  • Klub židovských dívek a žen se scházel v bytě Valerie Kafky, sestry Franze Kafky (později Valerie Pollak).
  • Mezi prominentními členkami byly překladatelka Elsa Brod, Ottla Kafka (sestra F. Kafky)
  • Během první světové války se spolek zaměřil na péči o uprchlíky z východu.

Svaz rakouských ženských spolků se sídlem ve Vídni, založen 1905, zrušen 1918,
Anno – Österreichische Nationalbibliothek

Časopis Neues Frauenleben (Nový ženský život)
Vydávala Auguste Fickert 1902-1918; zdroj: Anno – Österreichische Nationalbibliothek

Auguste Hauschner
(1850 Praha – 1924 Berlín)

německy píšící spisovatelka židovského původu z Prahy

Auguste Hauschner, rozená Sobotka, se narodila v Praze 12. února 1850 v německé židovské rodině jako jedno ze šesti dětí továrníka a statkáře Salomona Sobotky. Základní vzdělání jí nejprve poskytli domácí učitelé, později byla chovankou dívčího penzionátu v Praze i v Berlíně. Jako jednadvacetiletá se v roce 1871 provdala za Benno Hauschnera, který sice vlastnil továrnu na boty, ale především se chtěl stát malířem, což se mu také podařilo. Po sňatku se oba odstěhovali do Berlína, kde žila i po jeho smrti v roce 1890. V jejich bytě vznikl významný společenský salon, v němž se setkávali představitelé berlínského uměleckého světa, mmj. její bratranec, filozof a spisovatel Fritz Mauthner, Maximilian Harden, Max Liebermann a Max Brod, se kterým se již z Prahy dobře znala. Vedla i korespondenci s Romainem Rollandem, Arthurem Schnitzlerem, Ludwigem Thomou, Thomasem Mannem, Stefanem Zweigem, Martinem Buberem a dalšími. 

Ve svém životě v Berlíně ale na Prahu nezapomněla a ze svých vzpomínek a znalostí vytvořila  řadu románů a literárních textů, čímž se stala významnou představitelkou i předchůdkyní německých autorů, pro něž Praha byla takzvaně základním kamenem jejich literární práce. Vedle svého vlastního jména publikovala také pod pseudonymem Auguste Montag, což není zcela bez ironie vzhledem k jejímu rodnému jménu Sobotka s přidaným k ve slově Sobota, jež je častým židovským příjmením.

Svou literární činnost začala v 80. letech 19. století, tematicky se ve svých dílech zabývala řadou společensky kritických témat, židovskou identitou a jako jedna z prvních spisovatelek i otázkami společenského postavení žen. Často zpracovávala i téma uměleckého osudu, kde lze naleznout podobnost s románovými prvotinami Heinricha a Thomase Manna, kritika však jejím románům obvykle přisoudila punc zábavného čtení. 

Jejím nejvýznamnějším dílem je v roce 1908 vydaný román Familie Lowositz (Rodina Lowositzova) s pokračováním v příběhu Rudolf a Camilla. V tomto románu popsala život pražské židovské rodiny na pozadí vzrůstajícího národnostního napětí mezi Čechy a Němci, kdy vycházela i ze svých vlastních zkušeností. Jedná se o jakousi sondu do prostředí německy hovořících pražských židovských elit vyšší střední třídy.

Vztah Čechů a Němců v Praze vnímala Augusta Hauschner spíše jako zápas dvou národů o hegemonii ve městě a Čechy považovala za cizí element. Podobně vlažný vztah měla i k židovství, myšlenkám sionismu byla velmi vzdálena. Zároveň byla velkou odpůrkyní přicházející první světové války a přesvědčenou pacifistkou. Podporovala i socialistické, anarchistické a feministické hnutí. Zemřela v roce 1924 ve věku 74 let v Berlíně a její hrob je na židovském hřbitově ve Weisensee.

Irene Kirpal
(1886 Hořice – 1977 Ústí nad Labem)

československá politička německé národnosti, poslankyně v Národním shromáždění, aktivní v ženském hnutí, antifašistka

Irene Kirpal, rozená Grundmann, byla politička, významná představitelka československého ženského hnutí a zároveň jedna z prvních tří německých žen zvolených za německou menšinu do Národního sněmu v roce 1920.

Narodila se 1. ledna roku 1886 v Hořicích do židovské úřednické rodiny, následně absolvovala základní a měšťanskou školu. Až do sňatku v roce 1912 se živila jako vychovatelka. Poté se věnovala politické činnosti. Do roku 1920 se politicky angažovala v Ústí nad Labem, byla členkou tamějšího obecního zastupitelstva, od roku 1915 jako předsedkyně ženské stranické organizace a členka zemské komise. Roku 1920 se stala poslankyní za Německou sociálnědemokratickou stranu dělnickou (DSAP) v Národním shromáždění republiky Československé. Svůj mandát obhájila ve všech volbách, v roce 1938 o něj ale přišla v souvislosti se změnou hranic a zrušením německých politických stran. Vzhledem ke svému židovskému původu byla nucena emigrovat do Velké Británie. V období své emigrace se angažovala v Radě československých žen, v německých ženských organizacích a v Jednotném výboru německých antifašistů z ČSR. Byla součástí frakce československých německých sociálních demokratů v exilu, kteří podporovali exilovou vládu Edvarda Beneše.

V Národním shromáždění byla považována za jednu z nejaktivnějších poslankyň, byla členkou řady výborů, intenzivně se angažovala v otázkách postavení žen, matek a kojenců, byla pro legalizaci potratu, proti celibátu učitelek či proti diskriminaci Romů. Působila jako mluvčí pracujících žen. Ve své legislativní práci se soustředila hlavně na problematiku školství. Hovořila o potřebě reorganizace dívčího školství a před válkou upozorňovala na zvyšující se fašizaci pohraničí i ze strany vyučujících. Pro svá tvrzení ale vždy měla konkrétní důkazy a volila spíše mírnou rétoriku.V roce 1946 se vrátila do Československa, kde setrvala až do své smrti. Po válce se kvůli vynucenému sloučení Sociální demokracie a Komunistické strany stala členkou KSČ, psala do různých periodik. Až do své smrti byla členkou Svazu československých žen. Celý život byla antifašistkou, v Československu organizovala protifašistické demonstrace, v exilu působila v antifašistickém spolku a po svém návratu byla aktivní ve Svazu protifašistických bojovníků. Zemřela v roce 1977 v Ústí nad Labem.

Julie Moscheles
(1892 Praha – 1956 Praha)

německy mluvící geografka židovského původu z Prahy, jedna z prvních žen ve vědě

Julie Moscheles byla geografkou, která celý život překračovala jazykové, národnostní i kulturní hranice. Narodila se 21. srpna 1892 v Praze do zámožné rodiny německy mluvícího židovského právníka Wilhelma Moschelese. Protože její matka byla nevidomá, byla Julie poslána na výchovu ke strýci do Anglie, kde získala i základní vzdělání. S malířem a pacifistou Felixem Stone Moschelesem a jeho ženou Margaret podnikala cesty po Evropě a severní Africe, které v ní probudily zájem o geografii.

Během cesty po Maroku potkala norského geografa Hanse Henrika Reusche, který jí nabídl místo soukromé sekretářky a překladatelky v Norském geologickém ústavu v Oslu. Získala tak zaměstnání, ve kterém mohla uplatnit své zájmy. V Norsku se seznámila také s profesorem geografie na pražské německé univerzitě Alfredem Grundem, který ji přesvědčil ke studiu na univerzitě. Roku 1912 složila maturitu na gymnáziu a téhož roku začala studovat na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Zajímala se především o obory geologie, geografie a meteorologie. Doktorát složila v roce 1916, ale i poté působila na téže univerzitě jako nehonorovaná asistentka.

Univerzitní prostředí té doby bylo silně nacionalistické a Julie Moscheles se nakonec rozhodla vzhledem k útokům nacionalistických německých studentů z německé univerzity odejít na českou. Takový přestup však nebyl vůbec běžný a v akademickém prostředí první republiky musela i nadále překonávat mnohé překážky. Jako vzdělaná žena s židovskými kořeny a německým kulturním pozadím byla v konzervativním a nacionalisticky laděném univerzitním prostředí vnímána jako outsider. I proto trvalo dalších 12 let, než mohla v roce 1934 habilitovat. Přesto ale byla přesvědčenou přívrženkyní prezidenta Masaryka a oddanou zastánkyní myšlenky československého státu, a jak o ní řekl jeden ze spolupracovníků, „věřila v možnost a nutnost soužití obou národů v Československu“.

V oboru, kde jasně dominovali muži, dosáhla obdivuhodného úspěchu. Jako průkopnice v geografii se věnovala nejen geomorfologii a klimatologii, ale především propojovala fyzickou geografii se sociálními aspekty – stala se zakladatelkou sociální geografie v českém prostředí. Její mezinárodní renomé dokládá publikační činnost nejen v českých odborných časopisech, ale i v Německu, Rakousku, Skandinávii, Francii, Španělsku a USA. Kromě filozofky Albíny Dratvové byla v meziválečném období jedinou docentkou na přírodovědecké fakultě.

Pod tlakem německé okupace byla nucela v roce 1939 Československo kvůli židovskému původu opustit. Emigrovala do Austrálie, kde získala profesorské místo na univerzitě v Melbourne. Od roku 1942 sloužila ve službách samostatné armády Nizozemské východní Indie jako vojenská geografka. V této roli připravovala a analyzovala mapové podklady pro spojenecké operace v Pacifiku. Do Prahy se vrátila až v létě 1946, doprovázena svou dánskou životní partnerkou, literární vědkyní Gretou Hortovou.

Po návratu zjistila, že nikdo z jejích příbuzných válku nepřežil. V Praze jen těžko hledala odpovídající uplatnění i bydlení. Její dílo nebylo za jejího života doceněno. Žila v Praze velmi nuzně, přednášela, překládala a psala odborné texty až do své smrti. Zemřela 7. ledna 1956 na rakovinu.

Byla moderní, sebevědomou ženou, která se nebála jít vlastní cestou – jako náruživá kuřačka s mnohými mezinárodními kontakty a nekonvenčním životním stylem představovala typ emancipované ženy překračující dobové společenské normy.

Ossip Schubin
(1854 Praha – 1934 Zámek Košátky, okr. Mladá Boleslav)

česko-německá spisovatelka

Ossip Schubin, vlastním jménem Aloisia Kirschner, se narodila 17. června 1854 v bohaté velkostatkářské rodině. Její otec Karl Kirschner byl česko-německý  podnikatel židovského původu, který na statku v Radlicích vybudoval první velkokapacitní průmyslovou mlékárnu. Ossip Schubin své dětství strávila na rodinném statku Lochkov na okraji Prahy, vzdělávána byla pouze doma. Ačkoli měla částečně židovský původ, její rodina byla katolická. Z matčiny strany ji pojilo vzdálené příbuzenství s Františkem Palackým a Bedřichem Smetanou, z otcovy strany pak byla tetou Franze Kafky.

Narodila se jako druhé ze tří dětí a obzvlášť se starší sestrou Marií celoživotně udržovala blízký vztah. V mládí spolu s matkou Annou cestovaly po Evropě, navštívily řadu velkoměst, kde byly uvedeny do uměleckých a vědeckých kruhů. Ossip Schubin se toužila stát zpěvačkou, vlivem nesprávné výuky však o svůj hlas přišla a svou profesní dráhu i finanční zajištění našla v literární činnosti. Obě sestry sbližovala nejen stejná  životní dráha umělkyň (Marie byla výtvarnicí), ale i to, že obě zůstaly svobodné. Sdílely společnou domácnost a v roce 1887 se přestěhovaly do svobodymyslnějšího Berlína, kde žily až do vypuknutí první světové války. Otevřely si zde salon, jež se stal vyhledávaným místem spisovatelů, malířů i hudebníků. I po návratu do Prahy bydlely spolu.

Ossip Schubin se věnovala psaní již od svých 15 let a své povídky publikovala v novinách a časopisech. Zlom v její spisovatelské kariéře přinesl rok 1883, kdy pod pseudonymem O. Schubin, který si vypůjčila z knihy svého literárního vzoru Turgeněva, chtěla publikovat svou románovou prvotinu Ehre. Ještě před vydáním ji vydavatel doporučil rozšířit pseudonym na Ossip Schubin, aby nikdo nepochyboval o tom, že se jedná o muže. Román byl recenzenty přijat nadmíru dobře, Ossip Schubin byla považována za zcestovalého muže s dobrým pozorovacím talentem a vojenskými zkušenostmi. Byla plodná autorka, další díla však již nikdy nedosáhla takového úspěchu ani kvality, nicméně ve své době bylo její dílo populární a dočkalo se mnoha překladů, velký ohlas mělo v Japonsku. Kromě již zmíněné prvotiny se největší pozornosti dostalo strašidelné povídce Bezový květ čerpající atmosféru z pražského židovského hřbitova.

Náměty pro své romány čerpala Ossip Schubin především z uměleckých kruhů a prostředí evropské šlechty, odehrávaly se na zámcích a v lázeňských městech, zápletky se pak odvíjely od hodnotových konfliktů těchto společenských kruhů – společensky vhodného manželství, nevěry, nemanželských dětí, neprostupnosti třídní společnosti. Její dílo bylo velmi oblíbené, považované za působivou, vtipnou a vypointovanou zábavu. Není ale kritikou popisovaných poměrů, Ossip Schubin byla v souladu s aristokratickou společností, jíž byla součástí, sama respektuje osvícenský patriarchální absolutismus bez ženské emancipace a demokracie. Její synovec Franz Kafka bývá označován za její velký protiklad. Nenáročnost jejích děl a populární charakter vedl i k tomu, že nikdy nebyla vnímána jako součást ani jako předchůdkyně pražské německé literatury v okruhu Maxe Broda a tzv. Prager Kreis – Pražského kruhu (oproti např. Marie von Ebner-Eschenbachové, která ve svých dílech tematizovala sociální rozdíly, život chudiny a pro své sociální cítění bývá připodobňována Boženě Němcové). Ačkoli Ossip Schubin nelze vnímat jako feministickou spisovatelku, jistě ji můžeme považovat za emancipovanou ženu.

Konec její kariéry přišel s rozpadem Habsburské monarchie, její tvorba byla totiž natolik spjata se světem, který již neexistoval, že si už jen těžko hledala publikum. Ossip Schubin zemřela v roce 1934 v podstatě již jako zapomenutá autorka. Pohřbena byla v rodinné hrobce na Malvazinkách.

Wilhelmine Wiechowski
(1834 Cvikov – 1925 Praha)

německy mluvící pražská učitelka, spisovatelka, feministka

Wilhelmine Wiechowski, rozená Meissner, se narodila ve Cvikově dne 3. prosince 1834 jako jediné dítě v rodině lékaře Johanna Amadea Meissnera. V jejích čtyřech letech se rodina přestěhovala do Prahy. Zde v roce 1854 ukončila své vzdělání na německém učitelském ústavu, přičemž jejími obory byla hudba, především zpěv, a moderní jazyky. Ještě než mohly ženy studovat na vysokých školách, získala státem uznávané certifikáty k výuce angličtiny a francouzštiny na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Následně pak působila jako učitelka těchto předmětů.

V roce 1866 se provdala za Alexandra Wiechowského, pedagoga, zakladatele a ředitele veřejného nižšího gymnázia a nižší reálky s chlapeckým internátem. S manželem je spojovala nejen profese, ale i podobné ideály, a tak spolu v Praze roku 1869 založili Německý pedagogický spolek. V rámci spolku Wilhelmine Wiechowski zřídila samostatnou ženskou sekci orientovanou na otázky spojené s výchovou dívek, sama pak působila ve funkci předsedkyně ženské sekce po celou dobu existence spolku, tedy do roku 1878, a usilovala o intelektuální emancipaci žen a jejich schopnost se o sebe v případě potřeby finančně postarat. Již v roce 1871 vznáší požadavek na rovné podmínky pro učitelky a jejich spravedlivé odměňování. Od roku 1870 pak redigovala německy psané Listy pro výchovu a vzdělávání, jež založil její manžel. Kromě článků o pedagogice a kultuře přispívá i články o právech žen.

Pod tíží rodinné situace se na konci 70. a počátkem 80. let stáhla ze všech funkcí a plně se věnovala péči o vážně nemocného manžela a jejich pět nezletilých dětí. Dlouhá nemoc manžela rodinu značně finančně vyčerpala, a tak se v roce 1883 Wilhelmine Wiechowski již jako vdova vrátila k učitelské profesi. V této době rozvíjela i svou publikační činnost, mezi níž patřila beletrie pro děti a mládež i naučné spisy týkající se především pedagogiky a rovného práva na vzdělání dívek a chlapců.

V roce 1893 založila Německý spolek pro podporu blaha a vzdělání žen v Praze, později známý jako Německý spolek pro pokrok žen (tzv. Frauenfortschritt). Sama zastávala názor, že zlepšení situace žen je i zájmem mužů, a proto byl tento spolek hned od začátku otevřen všem lidem s tímto cílem, tedy jak ženám, tak mužům. Jako jeho první předsedkyně vedla tuto organizaci po následujících 33 let až do konce svého života. Spolek provozoval domov pro penzionované učitelky, pokračovací školu pro dívky, jídelnu, poradenské centrum (s pracovním umístěním) a veřejnou knihovnu. Práce pro spolek je pro její pozdní léta zcela klíčová. Wiechowski se rovněž zasazovala o volební právo žen v rámci ženského hnutí v Čechách, Rakousku a Německu a byla aktivní ve Svazu rakouských ženských spolků.

Wilhemine Wiechowski zemřela v Praze roku 1925 ve svých 91 letech. Po jejím odchodu převzala činnost v Německém spolku pro pokrok žen, který existoval až do roku 1938, její snacha Anna Maria Wiechowski.

Podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti.